Rozpory mezi Spojenými státy a Evropskou unií

Pro pochopení konce je nutné se vrátit na začátek. Vojenská asymetrie mezi Spojenými státy a jejich evropským spojenci existovala již v době studené války, v té době ale nestejný výkon překrýval společný zájem, společná obrana proti hrozbě z východu. S rozpadem komunistického bloku začaly rozdíly vystupovat na povrch. Nejnápadnější to bylo v minulém desetiletí na Balkáně, kde Evropa nebyla schopna zasáhnout, dokud se nerozhoupaly Spojené státy.

Už ale v roce 1999, když Severoatlantická aliance slavila na summitu půlstoletí své existence a zároveň přijetí tří nových členů, kteří bývali členy Varšavské smlouvy, bylo poprvé cítit, že nová rizika a hrozby nejsou vnímány na obou březích Atlantiku stejně. Spojenci se sice shodli v jejich definici, ale lišili v názoru, jak čelit například šíření zbraní hromadného ničení nebo mezinárodnímu terorismu.

Již před čtyřmi lety ve Washingtonu francouzský prezident Jacques Chirac zdůrazňoval roli Spojených národů a Rady bezpečnosti. Již tehdejší vedení USA, prezident Bill Clinton a jeho ministryně zahraničí Madeleine Albrightová byli přesvědčeni, že může nastat chvíle, kdy se stálí členové Rady bezpečnosti neshodnou a bude třeba zasáhnout bez výslovného mandátu OSN. Do teroristických atentátů v New Yorku a ve Washingtonu bylo v roce 1999 ještě dva roky daleko a tyto rozdíly se zdály akademické.

Při tažení proti tálibánskému Afghánistánu a hlavně při zásahu proti režimu Saddáma Husajna v Iráku nebylo z hlediska spojeneckých zájmů tolik důležité, že zásah nedostal posvěcení v Radě bezpečnosti, ale že se zájmy jednotlivých spojenců rozešly nad rozhodnutím, zda použít, nebo nepoužít sílu.

Asi nejvíce tento rozpor pocítil britský premiér Tony Blair, jehož zemi vážou ke Spojeným státům historická a kulturní pouta. Dnes už ale také ví, že Británie jen jako spojenec USA a bez vlivu v Evropě by znamenala mnohem méně.

Kolísání Londýna je vidět na jeho postoji k evropské obranné politice. Ještě letos na jaře, když se Francie a Německo v Bruselu spolu s Belgií a Lucemburskem dohadovaly, že utvoří samostatné vojenské plánovací ústředí pro potřeby Evropské unie, byl Tony Blair kategoricky proti. A prezident Spojených států, který stejně dobře jako jeho francouzský kolega ví, že společná evropská obrana bez britské spoluúčasti je předem napůl vyfouklý balón, měl klidné spaní.

V září George Bush s překvapením sledoval, jak Tony Blair, jeho spojenec nejvěrnější, z Berlína v přítomnosti Francouze Jacquese Chiraka a Němce Gerharda Schrödera prohlašuje, že posílená spolupráce v oblasti obranné politiky Evropské unie bude užitečná. Americký velvyslanec u NATO Nicholas Burns měl mnoho otázek a ještě více vzkazů. Hlavní otázka zněla: Dávají snad evropští spojenci dohromady něco za našimi zády? Tomu odpovídala i hlavní pohrůžka: budování společné evropské obrany bez vazby na alianci je "závažnou hrozbou pro NATO". Burnsovi hledání odpovědi neusnadnil jeho francouzský kolega Benoit d´Aboville, který už na svých předchozích působištích v Praze a ve Varšavě proslul břitkým jazykem. Zcela nešlechticky občanovi Burnsovi řekl, že do záležitostí Evropské unie, dokud se její členové nedohodnou, Spojeným státům vůbec nic není. V diplomatických přestřelkách patří "zvedání sázek", tedy používání výrazů o stupeň silnějších, než by odpovídalo skutečnosti, k zavedeným zvykům. Když však jde o věci obrany, a to obrany mezi spojenci, vyplatí se obezřetnější výrazy. Proto jeden z účastníků pondělní schůzky velvyslanců členů NATO její průběh označil jako "konverzační terapii" pro Burnse.

Šťastnému konci by odpovídala vzájemná ujišťování při schůzce NATO-Evropská unie v úterý večer, že obě organizace nelze od sebe oddělovat. To by tu ale nesměl být překvapivě francouzský tisk, který jako například respektovaný Le Monde poznamenal, že přes veškeré ujišťování důvody nejistoty a z ní pramenící nedůvěra nezmizely a že zvláštní pondělní schůzka, kterou si vyžádal právě americký velvyslanec při NATO, nejspíše nebyla tohoto druhu poslední. Při každé z nich se Tony Blair, jehož země pro své vojenské schopnosti a vliv jakoby držela ve svých rukou klíč k budoucnosti samostatné evropské obrany, bude znova jako v dětské hře ptát: Co si počít s tímto fantem?