Rozpočet za naše hříchy

Hlavní obranou je připomínka, že růst rozpočtového schodku začal už počátkem devadesátých let za Klausových vlád. Tehdejší pravicový kabinet sice nominálně udržoval rovnováhu, přitom ale započítával příjmy z privatizace. Šetřit zkoušel při rozpočtových škrtech v roce 1997, tím ztratil podporu ve společnosti a rozpadl se. Schodek pak rostl dál setrvačností a investicemi, kterými chtěla Zemanova vláda pomoci stagnující ekonomice. Ekonomika ale nerostla tak rychle, aby se investice do rozpočtu vrátily výnosem z daní.

Špidlova vláda byla tedy postavena před hotový problém. Dnes tvrdí, že pokud by nezačala spořit, schodek by setrvačností dosáhl plných 180 miliard. Ministři naopak tvrdí, že pokud by nebyli poctiví, mohli by po Klausově a Zemanově vzoru sanovat rozpočet z privatizací. Oni ale všechno říkají na rovinu. Lidé ze Špidlova kabinetu připouštějí, že by šlo škrtat ještě radikálněji. Řadu nápadů ale neprosadili přes sněmovnu.

Posledním argumentem je hospodářský cyklus Evropské unie. Vyspělé země západu se potýkají se stagnací svých ekonomik a česká vláda by tudíž neměla příliš tvrdě škrtat své výdaje. Pouze jejich pomocí může české hospodářství udržet slušný růst, když západní ekonomiky Čechy netáhnou. Ano, vysvětlení jsou rozumná, nezbývá uznat, že vláda činí dobře. Problém je, že člověku nezbývá než věřit. Kdo z občanů rozumí složitostem rozpočtové politiky. A expertů se zeptat nemůže, protože všichni jsou, s nadsázkou řečeno, na ministerstvu financí a hájí zájem svého chlebodárce. Také proto působí kritika opoziční ODS nemastně neslaně. Je sice hlasitá, ale bez důležitých informací.

Člověk by přesto měl být opatrný. 115 miliard deficitu jsou ohromné peníze a brzy se to také nezlepší. Ministr financí Bohuslav Sobotka sice slibuje že se schodek v roce 2005 sníží, ale stejně bude přes 100 miliard. S opatrností až podezíravostí by si pak občan měl uvědomit, co vlastně od premiéra a ministrů slyší. Současný dluh je důsledkem minulých hříchů. Minulé vlády příliš utrácely a my jsme si z toho žili. Dluh rozpočtu je trestem za to, co jsme v minulosti dělali a co jsme připustili.

Schodkem nás vláda také zachraňuje před nebezpečím, které hrozí z Evropské unie. A nemít nespolehlivé zákonodárce ve sněmovně a v Senátu, jistě by zákony vypadaly rozumněji.

V tom posledním má vláda mimochodem pravdu. Pozměňovací návrhy, kterými poslanci na poslední chvíli vymýšleli do rozpočtu další výdaje, jsou skutečně skandální. Většinou totiž přidělovali investiční dotace nemocnicím - do Karlových Var, Karviné, Třince, Opavy a Teplic. Přitom neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy se koaliční komise expertů i pojišťovny shodly, že neuvážené investice jsou jedním z hlavních důvodů finančních potíží českého zdravotnictví. Ovšem poslance jsme si zvolili sami, my občané - a tak si na vládu nestěžujme. Ale shrňme to. Vláda tvrdí, že ve své osvícenosti je nedostižná. Chrání nás před cizinou, minulostí i námi samými.

Člověka by to až nahlodalo a přestal by kritizovat. Je to zkrátka nutnost, mohlo by to být ještě horší - buďme raději zticha. Lepší je ale svou pozornost ještě vyostřit. Co chce vláda svými rozpočty vlastně dosáhnout? Jde jí pouze o to, ušetřit co nejvíce peněz? Za tím musí být třináctá komnata, o níž ministři mluvit nechtějí. Tou komnatou je výčet, za jaké věci se vlastně budou utrácet naše peníze. Nějaký seznam by se asi najít našel a jistě by se tam vedle dotací nemocnicím našla řada dalších zbytečných výdajů. Rozhodující je ale otázka, co chce vláda svými výdaji - jde v příštím roce o 869 miliard - vlastně dosáhnout, jaké veřejné služby se tím zlepší.

Pokud se shrnou výroky členů vlády z posledních týdnů - odpovědí je mrazivé mlčení.