Rozpočet ve světle vlády staré i nové

Byli to ostatně ministři ČSSD Škromach a Palas, kteří avizovali větší nároky, než jim z návrhu náleželo. Dohromady by to přesáhlo dalších čtrnáct miliard. To zatím z hlediska dalších relací není tak velká částka, aby se na tom jednání zastavilo. Kdyby stará vláda nebyla v demisi, mohlo by se dokonce zdát, že na první pokus nebyl ministr financí zase tak neúspěšný. Problémy jsou zajisté jinde. První z nich je tradiční. Ministerský návrh počítá s tím, že příští rok utratí stát skoro o čtyřicet miliard více. Přesto počítá se snížením schodku. Nárůst se totiž očekává i na straně příjmů. Čím je tento optimismus podložen, není zcela jasné, avšak pravda je, že sklon k výraznému optimismu, co se týče příjmů, je na ministerstvu financí každým rokem velmi nakažlivý.

Zda-li oprávněně, to je otázka. Zatím skoro každý rozpočet v minulých letech skončil o něco hůře než předpokládalo ministerstvo financí a také zákon o státním rozpočtu. Sankce za nesplnění zákona o státním rozpočtu ale neexistují, takže je to vlastně jedno. Faktem také je, že minulý rok zhruba v tomto čase rozjetá a později docela úspěšně dokončená určitá reforma veřejných financí nemá tento rok zatím žádné pokračování. Pokud by měla, příslušné novely zákonů by už měly ležet v Poslanecké sněmovně, aby se jimi nový rozpočet už mohl řídit.

A v tom je základní problém. Současná vláda se položila mimo jiné i na fatálních sporech kolem reformy. To, co jedna součást vládní koalice považovala za minimální nastartování změn, to pro druhou část byla příliš tvrdá opatření, nesociální a neúnosná. Nový designovaný premiér Gross tvoří nyní novou vládu, založenou na úplně stejných předpokladech a na úplně stejné sto jedničkové podpoře, jejíž součástí má být kromě narychlo sehnaných nových hlasů za odpadlíky, také odstoupený premiér Špidla. Marně se všichni ptají, v čem je vlastně změna.

Někteří politikové ale jasno mají. Kritikové reformy v sociální demokracii chtějí zřetelnější profilaci programu ČSSD. Jinými slovy, žádají plnění štědrých volebních slibů, které prý ČSSD pod vedením Špidly opouští. To je jistě pravda, avšak problém je ve slibech, nikoli v realitě. Realističtější část ČSSD velmi rychle pochopila, že jde o sliby nesplnitelné. Proto přistoupila k reformě, avšak z alibismu se k ní příliš nechtěla znát. Začalo to vypadat, že jde pouze o ústupky koaličním partnerům, zejména liberální Unii svobody. Ta se tak paradoxně stala otloukánkem, odpovědným prý za posun vlády doprava, byť ve skutečnosti byl její vliv na vládu zcela zanedbatelný.

Jak se s tím srovná příprava dalšího státního rozpočtu, to je otázka. Menší koaliční strany, aby si zachovaly tvář, budou žádat pokračování reforem, byť v praktické rovině jsou nyní už dávno zastaveny. Vlivná část ČSSD, která svrhla Špidlu, bude ale chtít velkorysejší státní politiku. Jak se budou blížit senátní a krajské volby, a také samozřejmě už volby poslanecké, bude toto přání čím dál víc sílit. Je možné proto s jistotou říci, že Špidla svou linii opravdu nezvládl, pokud dopustil přepřahání, byť hodně formální, právě uprostřed volebního období.

Co teď stojí před Stanislavem Grossem? Bude muset přesvědčit koaliční partnery, že v reformách se bude pokračovat a zároveň své spolustraníky, že se vlastně pokračovat nebude. Vzhledem k tomu, že už nyní se v reformách nepokračuje, je jasné, jaký to v konečném důsledku bude mít výsledek. Přesto půjde o sysifovský úděl.

Tentýž úděl pak čeká na ministra financí. Jak utratit více a přitom ušetřit? Toť nyní základní zadání pro státní rozpočet na příští rok. A to je ještě nová vláda teprve ve stádiu zrodu.