Rozhodnou ve Francii nerozhodnutí

Kdekdo si už zvykl na skutečnost, že Francie poprvé ve své historii zažívá situaci, kdy v soutěži o prezidentský úřad má velkou naději uspět žena. Není asi ještě dost lidí, kteří se sžili s představou možná ještě převratnější, totiž, že by se v klání, které zemi tradičně rozděluje na tábor levice a pravice, mohl prosadit někdo z přehlíženého středu, v daném případě Francois Bayrou, který svým nečekaným vzestupem zneklidnil špičky pravice i levice.

Ale protože při minulých volbách před pěti lety Francouzky a Francouzi zažili historické překvapení v podobě postupu kandidáta krajní pravice do druhého kola a protože tehdy žádné průzkumy veřejného mínění tento průlom nepředpovídaly, tím hlavním překvapením letošních voleb je slovo nejistota. Nejistotu je cítit z dosavadních propočtů, že přes čtyřicet procent voličů ještě neví, komu nakonec hodí svůj hlas, a nemálo je dokonce i těch, kteří už dokázali přesunout své sympatie zprava doleva, nebo případně naopak. Fenomén nejistoty není francouzskou zvláštností. Váhání a kolísání bylo čitelné například i při volbách v Německu a v Rakousku a v druhém případě rozbory ukázaly, že voliči nechávali své rozhodnutí skutečně až na hodiny či minuty před tím, než se vypravili k urnám.

Z váhání a kolísání lze vyčíst dezorientaci a také nespokojenost se zvolenými zástupci, což je téma, které je zvláště aktuální v dnešní Francii. Nespokojenost s tradiční politickou elitou stála už za úspěchem Jeana-Marie Le Pena a mnoho lidí má dojem, že se v minulých letech nedočkali nápravy. Podobně se dá vysvětlit i loňský "nezadržitelný vzestup" Segolene Royalové, která se jako prezidentská kandidátka ve své Socialistické straně prosadila navzdory zdráhání až otevřenému odporu zavedených "baronů" levice.

S kontrastem k zavedeným zvyklostem svého vlastního tábora vědomě pracoval i Nicolas Sarkozy, přestože funkci ministra vnitra opustil teprve nedávno. Mohl ale počítat s tím, že ve Francii je jeho vzájemný vztah s dosluhujícím prezidentem Jacquesem Chirakem poznamenaný dvanáct let starým rozkolem veřejným tajemstvím. Proto si Sarkozy mohl dovolit hlásat, že Francie potřebuje "přelom", přestože jistě nemohl tvrdit, že s vládou pravice nemá nic společného.

Změnu tak svým způsobem do svého volebního zboží zařadili všichni favorité opírající se o průzkumy veřejného mínění: Francois Bayrou tím, že představuje ve volbách odklon od tradičního dělení na pravici a levici, Segolene Royalová svým zařazením do opozice a také způsobem, jakým se prosadila ve své vlastní straně, a Nicolas Sarkozy tím, jak ovládl stranu, která byla původně založena jako volební mašinérie pro prezidentské vítězství Jacquese Chiraka.

Kdo by mohl uspět, když změnu nabízejí tak či onak všichni? Vtip je v tom, že Francouzi jsou nespokojeni s tím, jak vypadá jejich země, ale zároveň se případné změny v hloubi duše obávají. Proto jsme svědky paradoxu, kdy v projevech hlavních prezidentských kandidátů sice zaznívají slova o změně, ale podrobnější rozbor ukáže, nikdo z nich se předem nezavazuje k převratným krokům.

Pro vysvětlení paradoxu se musíme vrátit k oněm více než čtyřiceti procentům voličů, kteří ještě nevědí, komu v prvním kole prezidentské volby, v neděli 22. dubna, dají svůj hlas. Jejich nejistota je také čím dál zřetelnější nejistotou nad postavením Francie ve světě a možná, že v Evropě zvláště. Politici voliče ujišťují o výjimečnosti a kvalitě francouzského sociálního modelu, ale vývoj ekonomiky a stav státních financí toto ujišťování vyvracejí.

Hlas Francie tak ztrácí na váze proto, že země nestačí čelit rostoucí globální konkurenci, ale hlavně proto, že politici z obav před trestem, který jim mohou uštědřit voliči, uhýbají nejen před nepopulárními pravdami, ale ještě více se vyhýbají nepopulárním řešením. To přímo vede k otázce, co mohou změnit volby v zemi, kde jsou váhaví a nejistí voliči i politici?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .