Rouhání, konec války proti terorismu a severokorejský dětský tábor
Zeptáme se, jaké šance na změnu přicházejí v Íránu s novým prezidentem. Zapolemizujeme si s tvrzením amerického prezidenta o konci války proti terorismu. A pozveme vás do severokorejského pionýrského tábora.
Co svede s Íránem Rouhání?
V polovině července si v Íránu zvolili nového prezidenta - Hassana Rouháního. Po složení přísahy nový vůdce přislíbil transparentnost své země v nukleární strategii. Také však vyzval Západ, aby ukončil vůči jeho zemi sankce a přestal s hrozbami války. Je zjevné, že Rouhání nebude schopen udělat radikální změny, které Teherán nutně potřebuje. Jeho pragmatizmus je však příslibem nadějí, že sblíží svou zemi se Západem.
Belgický list De Morgen pod titulkem "Sen umírněného Íránu" konstatuje, že Rouhání přislíbil ve svém prvním prezidentském projevu vládu "prozíravosti a naděje". Je to podle novin příznivý signál, "Můžeme snít o rozumném Íránu. O Íránu, který opatrně ale konkrétně usiluje o smíření se Západem, který přestane zásobovat zbraněmi syrský režim a libanonské militantní hnutí Hizballáh.
Můžeme snít o Íránu jako o zemi, která skoncuje s nebezpečnou rétorikou o vyhlazení Izraele, a která nakonec odkryje pravdu o svém mlhou zastíněném nukleárním programu. Naše sny se můžou dotýkat i tisíců mladých lidí v jejich touze po svobodě. Pak bude okamžitě budoucnost Blízkého východu vypadat méně komplikovaně a nebezpečně. Protože hezké projevy samy o sobě nezmění svět. Rouhání musí nejdřív proměnit svá slova v činy, až pak bude moci dostat medaili za mír. Nelze ale předem vylučovat, že Írán se vydá novou cestou, která povede zemi otevřenějším a konstruktivnějším směrem", domnívá se belgický list De Morgen.
Rouhání má však podle švédských novin Goteborgs-Posten www.gp.se velice omezený manévrovací prostor. I když se o něm uvádí, že je politicky umírněný, Západ by neměl od něho očekávat zázraky. "V sobotu označil Izrael za otevřenou ránu islámského světa. V ten samý den se setkal s představiteli Severní Koreje a potvrdil blízké vztahy mezi oběma zeměmi. Zastává názor, že svět by neměl zasahovat do dění v Sýrii. Neměli bychom ale věřit tomu, že Rouhání je naprosto servilní k íránským náboženským vůdcům.
Politický systém v Íránu je postaven na rozdělení moci mezi různými náboženskými a sekulárními seskupeními. Rouhání nemíní uskutečnit revoluční změny ve své zemi. Revoluce však nejsou jediným způsobem, jak poměry měnit. Takže navzdory všemu, pragmatizmus nového prezidenta je přece jenom slabým svitem naděje", uzavírá švédský list.
Podle britského listu Guardianu potřebuje Teherán realistickou vizi. S inaugurací nového prezidenta Rouháního se možná v Íránu blýská na lepší časy. "Během kampaně sice užíval rétoriku reformistů, nezapomněl však nikdy na vyznání své oddanosti hlavnímu duchovnímu vůdci ajatolláhovi Chameneímu ".
Podle Guardianu Rouhání doufá, že mu tato lojálnost vytvoří prostor pro nastolení pragmatičtější zahraniční politiky. Při jednáních s Íránem jsou nutnou součástí zbožná přání. Když si ale představíme, jak by se situace zhoršila v případě nové války v Perském zálivu, kterou by vyvolal útok na íránské nukleární zařízení, současný stav je ještě pořád lepším řešením.
Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung argumentuje, že strážcové a stoupenci íránské revoluce potřebují Rouháního, aby si udrželi moc. Chameneí se distancoval od tří Rouháního předchůdců - Rasfandžáního, Chatámího a Ahmadínedžáda. Pak se jejich politické snažení stalo bezvýznamným a bez vlivu.
Takže nový prezident se musí dostat na stranu nejvyššího náboženského vůdce Chameneího, což by neměl být problém. I navzdory rozdílnostem spolu oba dobře vycházejí. A co víc, stoupenci revoluce i Chameneí jsou víc než kdy jindy závislí na pragmaticky orientovaném Rouháním, aby se udrželi u moci. Tu totiž silně podkopávájí sankce vůči Íránu a izolace země.
Klíč k budoucnosti Íránu spočívá v nalezení cesty k urovnání konfliktu kolem nukleárního programu Teheránu. Rouhání se už dal slyšet, že o zastavení projektu obohacování uránu nemíní vyjednávat. Na druhé straně slibuje transparentnost, což je přesně cíl, ke kterému se snažila dostat předchozího prezidenta Ahmadínedžáda Mezinárodní agentura pro atomovou energii.
"Výzvy, které čekají na Rouháního", analyzuje také Svobodná Evropa. Ujmout se prezidentského úřadu v zemi, kde všechna rozhodnutí dělá nejvyšší duchovní vůdce, je samo o sobě dostatečnou výzvou. Začít pracovat jako prezident s tím, že nejdřív musí zahladit všechny chyby předchůdce, je "mission impossible", tedy nemožné.
Hassana Rouháního čeká hromada práce na dědictví, které mu zanechal Ahmadínedžád po osmi letech v úřadu -- skomírající ekonomiku, zničující mezinárodní sankce, narušené mezinárodní vztahy, obtížné vyjednávání o jaderném programu, jakož i rostoucí represivní a politicky netolerantní domácí atmosféru v zemi.
V předvolební kampani Rouhání slíbil, že se bude těmito otázkami zabývat. Když se do problémů pustí, postihne ho ale osud jeho předchůdců. Jejich cíle se dostaly do konfliktu s konzervativním establišmentem, což nakonec vyústilo do jejich neúspěšného úsilí nastolit změny a uskutečnit své plány. 64-letý Rouhání není ale v íránské politice žádným nováčkem. Zastával řadu vysokých postů v islámské republice.
To mu však nezaručuje stálou důvěru a podporu duchovního vůdce Chameneího. Jeho podpora je pro Rouháního klíčová, pokud chce opravdu splnit volební sliby, především ty, jež se týkají ekonomiky. Ve svém vystoupení v parlamentu 14. července uvedl i data svědčící o tom, že hospodářská situace v zemi je podstatně horší, než jak to uváděla Ahmadínedžádova vláda.
Největší zdroj financí - což je v případě Teheránu export ropy - klesl o necelých 40 procent v důsledku embarga Evropské unie. Rouháního čeká i splnění slibů o větší svobodě pro Íránce. V posledních týdnech se domáhají internetoví aktivisté, zastánkyně ženských práv, novináři a další skupiny bojující v zemi za lidská práva, aby Rouhání dostál svým předvolebním slibům. Kdyby ale některé z těchto podmínek splnil, dostal by se do ostrého střetu s vlivnými konzervativními skupinami.
Britský týdeník Economist označuje Rouháního za uhlazeného politika. Od svého zvolení se mu povedlo zalíbit se téměř všem, kromě zarytých kontervativců. Před zvolením slíbil reformy, po kterých tolik Íránců prahne. Promluvil také o zrušení nebo snížení cenzury na Internetu. Mnoho jeho spoluobyvatelů jeho nový tón přivítalo. Mluvil i o propouštění některých politických vězňů.
Jak ale bylo řečeno, jestli bude mít Rouhání skutečný vliv, záleží na jeho vztazích s kontervativními duchovními. V minulosti spolupracoval Rouhání s nejvyšším duchovním Chameneím v otázkách národní bezpečnosti. Jejich vztah však zůstává nečitelný. V červenci se objevily náznaky změny. Obávaná policie střežící "morálku" v ulicích, se z Teheránu najednou vytratila. Skupina pětadvaceti Íránců, obviněná kvůli práci pro perské vysílání BBC, což se v Íránu rovná špionáži, byla propuštěna na svobodu.
S ekonomikou, která je v hlubokém útlumu kvůli sankcím Západu, bude mít Rouhání hodně problémů. Je přitom podstatná k tomu, aby si udržel popularitu. Inflace je v Íránu 42 procent a je jenom otázkou času, kdy za to bude padat vina na Rouháního. Klesající export ropy, nižší o 40 procent než minulý rok, způsobuje enormní rozpočtový deficit. Rouhání nebude mít jinou možnost, než začít s úsporami. Jinak by musel souhlasit s ukončením nukleárního programu, jak to žádá Západ. To by totiž vedlo k ukončení tvrdých sankcí.
Obama a konec války proti terorismu
Před několika dny došlo k uzavření dvaadvaceti amerických velvyslanectví v islámských zemích na základě varování před hrozbou teroristického útoku. Americký list Washington Times v pondělí napsal, že "Hrozba útoku Al-Káidy na americké ambasády je reálná". Americká vláda musí podniknout potřebné kroky na ochranu svých diplomatů a osob pracujících v zahraničí.
Uzavření ambasád je dalším důkazem toho, co všichni víme: Hrozba Al-Káidy a dalších teroristických skupin napojených na ni je vážná a nadále přetrvává, ve Spojených státech i jinde ve světě. Tato skutečnost je v rozporu s prohlášením amerického prezidenta Baracka Obamy, že Al-Káida je zničená. Prezident si opravdu zaslouží uznání za chycení Usámy bin Ládina. Obama a jeho administrativa od bin Ládinovy smrti nepřímo naznačovali, že možnost teroristické hrozby se podstatně zmenšila. Takové výroky jsou přinejlepším naivní, hodnotí to citovaný list.
Podle zpravodajských informací počet skupin napojených na Al-Káidu během posledních několik let značně stoupl v Iráku, Sýrii, Jemenu a v zemích západní Afriky. Naneštěstí extrémisté, kteří se snaží zabíjet Američany na americké půdě i v zahraničí, budou pokračovat ve zvrhlé "misi". Proto musí kongres i administrativa spolupracovat na zvýšení bezpečnosti svých diplomatických misí. To může začít ale jenom tehdy, když Bílý dům uzná, že hrozba terorizmu není zažehnána.
Média si pamatují, co řekl o Al-Káidě prezident Obama během předvolební kampaně v roce 2012. Jeho slova připomíná americký deník Wall Street Journal. Barack Obama prohlásil na National Defense University v květnu 2012, že jádro Al-Káidy je na cestě k porážce. Předvídal, že budoucnost terorizmu bude spíš ve formě lokálních hrozeb, jako byl kupříkladu v roce 1988 libyjský bombový útok na americké civilní letadlo nad skotským Lockerbie nebo útoky na vojenské prostory v Bejrútu v roce 1983.
Hrozby nemusí být až tak vážné, jako tomu bylo v případě útoku na newyorská dvojčata 11. září 2001. Obama v projevu volal po zrušení rozhodnutí kongresu, který dal prezidentovi autorizaci k použití ozbrojených sil - pochází ze 14. září 2001. V pondělí se objevil na první straně listu Wall Street Journal titulek "Přeskupená Al-Káida představuje globální hrozbu". Dá se ukázat, že Obama v citovaném projevu neměl pravdu.
Po 11 letech vyzouvání bot na letištích, sedmi letech vyhazovaní zubních past a dalších nepříjemných bezpečnostních opatřeních ještě pořád existuje teroristická hrozba. Prezidentův projev v květnu 2012 obsahoval potřebné varování o nadále trvající teroristické hrozbě a vyzýval k pokračující obezřetnosti. Ale podstata jeho poselství byla jasná: chtěl oznámit, že válka proti terorizmu je ukončená. Fakta a analýzy byly přizpůsobené politickým cílům prezidenta.
Uváděné údaje a analýzy nebyly správné. Prezident Obama vyhrál dvakrát volby kromě jiného také zásluhou svých prohlášení, že protiteroristická politika jeho předchůdce George Bushe byla špatná. Dokonce víc než špatná, a to tím, že ohrožovala svobodu Američanů. Deník ale píše: Jak už bylo mnohokrát řečeno, činy prezidenta Obamy jsou v rozporu s jeho slovy. A to platí i o oznámení vážné hrozby terorizmu v uplynulých dnech. List připomíná, jaká vlna kritiky se snesla kdysi na hlavu prezidenta Bushe, když zvýšil stupeň pohotovosti kvůli potenciální teroristické hrozbě.
Obamu za jeho opatrnost naopak chválí. Lidé se však začínají ptát, jestli prezident bezpečnostní situaci zvládá. Zatímco experti uvádějí, že konflikt v Sýrii povzbudil extrémistické skupiny, Bílý dům trvá na tom, že Al-Káida je podstatně slabší od Obamova nástupu do úřadu. Jak doslova řekl v roce 2012, "Al-Káidu jsme zdecimovali." Podle odborníků a jejich bezpečnostních studií je hrozba Al-Káidy a na ní napojených skupin podstatně rozptýlenější. Je to jiná hrozba, ale je velmi vážná. Což je v rozporu s tvrzením prezidenta Baracka Obamy o zničení Al-Káidy.
Dětský tábor v Severní Koreji
Je léto a s ním jsou zde i vytoužené dovolené a prázdniny pro děti. My se teď podíváme spolu s BBC, na severokorejské prázdninové tábory. Když přemýšlíte, do jakého letního tábora byste své potomky poslali, určitě by vás nenapadla Severní Korea. Nenapadl by vás tamní mezinárodní dětský tábor Songdowon s jeho bazény, vodními skluzavkami a jezery s lodičkami. Tábor byl otevřen v roce 1960 a měl se stát centrem pro kulturní výměnu mezi komunistickými zeměmi, což bylo tehdy běžnou praxí.
19letá Valentina Boltačeva z Vladivostoku na ruském Dálném východě navštívila letní tábor, když jí bylo 14. Zúčastnila se tehdy soutěže v továrně, kde pracovala její matka. Hlavní cenou byl pobyt v táboře Songdowon. Valentina se na soutěž připravila, nastudovala si v knihovně dějiny továrny, v níž její matka pracovala, a také se věnovala knížkám o Severní Koreji. Byla úspěšná, a tak se dostala mezi 30 dětí, které vyhrály svou první cestu do ciziny.
"Severní Korea se zdála být velmi pohostinnou zemí. Hezky nás přivítali, pořád byla nějaká zábava a chovali se k nám opravdu pěkně," vzpomíná Valentina. Tábor s bílými betonovými budovami a barevnými vodními skluzavkami je otevřen v létě pro ty severokorejské děti, které dosáhly ve škole nejlepší výsledky. Každý červenec pak přicházejí na tři týdny také hosté z ciziny. Organizátoři tábora kladou důraz na ranní rozcvičky a návštěvy zábavních parků.
Návštěvníci z ciziny mají připravena nějaká kulturní vystoupení. Skupina Valentiny si vybrala lidový tanec v lidových krojích. Obecenstvo jim tleskalo. Mnoho severokorejských dětí v táboře bylo členy pionýrské organizace. Všude kolem visely portréty severokorejských komunistických vůdců. Politika byla všudepřítomná. Na ulicích jsme viděli pionýry, v každém hotelovém pokoji byly portréty komunistických vůdců.
Lidé tam byli hodně vlastenecky zaměření. Téměř každý den jsme je viděli chodit k pomníkům vůdců, aby tam kladli květy a zpívali vlastenecké písně. Bylo to pro mě velmi nezvyklé, vzpomíná Valentina. Měli jsme hojnost jídla. Bylo částečně korejské, například různá zelenina a omáčky. K vařené cibuli jsme měli zelí, rýži, smažená vejce, šunku a dokonce i zmrzlinu jako dezert, nebo tvarohový koláč.
Nikdy jsem se necítila hladová, říká Valentina. Co se týče ubytování, cizinci spali zvlášť a domácí zvlášť. Valentina si našla dva severokorejské přátele, kteří mluvili anglicky a trochu rusky. Nepamatuji si jejich skutečná jména, protože chtěli, abychom jim říkali Tom a Jerry. Bylo nám spolu dobře. Rozmlouvali jsme o škole, rodině, o sportu i kultuře. Taky se mluvilo o školách v různých zemích.
Bylo to před 5 lety. V současnosti má Songdowen problém zaplnit budovy. Matthew Reichel, spoluzakladatel neziskové kanadské organizace Pchjongjangský výměnný projekt, si klade za cíl podporovat kulturní výměnu se Severní Koreou. Má soucit se zaměstnanci tábora. Je pro ně pořád těžší sehnat návštěvníky z ciziny.
Tábor měl být mezinárodní, to byla i jedna z příčin, proč byl vybudován. Byla by škoda, kdyby se nám nepovedlo dostat sem zahraniční studenty, říká. Organizátoři nabízejí sníženou cenu, aby přilákali studenty z Mongolska, Ruska, Vietnamu, ba dokonce z Tanzánie. Je to ale pořád těžší. Většina návštěvníkú přichází z Číny. Tábor je levný, dvoutýdenní pobyt stojí kolem 300 dolarů. Severní Korea ale rozhodně nepatří mezi žádané destinace čínských turistů.
Číňané si víc a víc vybírají. Zajímá je cesta do Evropy, Kanady, Spojených států. Konkurence je obrovská. Přitom Snowdogen je v krásné lokalitě - má pláže i nádherné hory. Je pravda, že přírodní krásy Severní Koreje nejsou první věcí, spojenou s touto zemí v myslích turistů. Většina z nich se víc zajímá o tamní politický systém. Navíc tábor je vzdálený 6 hodin cesty autobusem z Pchjongjangu. Ani pro Valentinu není už Severní Korea atraktivní. Sním o tom, že navštívím evropské metropole, říká na závěr.
Divočáci v Rusku
A pokud byste se chystali vydat na dovolenou směrem na sever, pak pro vás může být zajímavá informace o státech kolem Baltu. Litva, Lotyšsko, Estonsko a Polsko se rozhodly chránit se před africkým morem prasat. Chtějí proto postavit společný ochranný plot na hranicích, aby tak zabránili příchodu infikovaných divočáků z Ruska a Běloruska.
Lotyšský deník Vesti, vycházející v ruštině, se plánu podivuje. Kdo to zaplatí, ptá se a odpovídá: "V ideálním případě by měla dát peníze Evropská unie. Ale infekce pochází z Afriky. Co když se dostane do země lodí nebo letadlem? Pobaltské země zřejmě chějí upoutat pozornost Západu a také chtějí zabránit další asijské expanzi. V tomhle případě expanzi migrujících divočáků. Ve světle nedávných skandálů s masem v západní Evropě, je nicméně touha baltských zemí po ochranném plotu více méně pochopitelná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
