Roste spotřeba růžové barvy

13. březen 2009

Ekonomika je na tom stále hůř, její pád je rekordní a přitom ještě nenarazila na dno. Ovšem v novinách se o situaci v českém hospodářství a finančním sektoru dozvídáme samé pozitivní zprávy. Jedná se zřejmě o český paradox. Zatímco v dobách nerušeného a rychlého růstu převládala ve veřejné debatě skepse, v období pádu Češi nasadili růžové brýle.

Příčinou může být marketingová ofenzíva vlády a České národní banky, které se rozhodly představit zdejší ekonomiku před světem v dobrém světle. Pozitivní zprávy v zahraničním tisku se pak umocnily při práci českých novinářů, kteří přece jen nejčastěji opisují z agentur. Podezřelé už jsou ovšem příklady, které jednoznačně ukazují, čím je vládní marketing podpořen. Těžko to nazvat jinak, než manipulací s ekonomickými čísly. Není třeba chodit daleko, stačí popsat historii posledních čtrnácti dnů.

Například přišly údaje o stavu státního rozpočtu během února. Potvrdila se lednová data, že se daně vybírají pouze na úrovni devadesáti procent minulého roku. To věští výpadek na úrovni mnoha desítek miliard korun ve státních příjmech. Ovšem v novinách se objevila zpráva, že rozpočet je v přebytku o pět miliard. Přebytek ovšem zajistil ministr financí Miroslav Kalousek tím, že v příjmech rozpustil rezervy za 30 miliard. Stát se tedy zadlužil, vyrovnal výpadek příjmů za dva měsíce a další rezervy už nezbývají. Přesto z pohledu veřejnosti dobrá zpráva.

Další dobrou zprávu byly údaje o zahraničním obchodu. Také export dopadl skvěle, protože měl nad dovozem přebytek tři miliardy. Ve skutečnosti nemusí být lednový přebytek důvodem k oslavám, protože se tím mimo jiné ukazuje, že suroviny a materiály nedováží český průmysl, který méně vyrábí. Ovšem tři miliardy přebytku se dají použít, aby zakryly tragickou zprávu, totiž výpadek exportu meziročně o 24 procent a největší zhoršení obchodní bilance v historii. Když v Německu export poklesl o 20 procent, bralo se to jako tragická předpověď prohloubení krize. U nás ještě horší údaj nestál za komentář.

Překvapil také Český statistický úřad, když zveřejnil přesná čísla o propadu ekonomiky ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku. Očekávalo se, že původní odhad růstu o procento bude snížen. Skutečně se tak stalo, ale pokles byl minimální: prý jsme rostli o 0,7 procenta. K tomu ovšem pomohla změna metodiky, která odhad vylepšila tím, že přihlédla k menšímu počtu pracovních dnů. Kdyby se metoda výpočtu neměnila, byl by růst prakticky nulový.

Statistický úřad je veskrze důvěryhodná instituce a změnu metodiky vysvětlil, média i politici ale dostali další možnost lakovat na růžovo. Proto také viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl suverénně zametl pod koberec fakt, že jeho instituce předvídala na čtvrté čtvrtletí růst o dvě procenta. A nebude prý měnit ani své další prognózy, které počítají s tím, že česká ekonomika letos prakticky nepoklesne. Kdyby byl Hampl konfrontován se zamrznutím růstu, ke kterému skutečně došlo, nemohl by nad varovnými čísly tak snadno mávnout rukou.

Další dobrou zprávu můžeme ocitovat z Hospodářských novin. "Česká koruna vrací úder. Za poslední měsíc posílila nejrychleji ze všech světových měn. Investoři už rozlišují mezi Českem a problémovými státy," stojí v úvodu článku o tom, že se euro kupuje za 26 korun, když ještě před měsícem stálo skoro 30 korun. Ovšem jen o trochu větší odstup říká něco jiného: před dvěmi měsíci stálo euro také 26 korun jako dnes a před čtyřmi dokonce 24 korun. Přesnější by bylo říct, že koruna je nejpohyblivější měnou na světě.

Když je silnější, nemusíme se tolik bát dluhů v cizí měně, či očekávaného úbytku investic, ovšem při takových změnách kursu se nedá obchodovat. A vzhledem k tomu, že se koruny prodá či nakoupí třikrát méně, než loni, roste riziko spekulativní bubliny.

Je pravda, že na tom česká ekonomika není v evropském srovnání úplně zle. Z osmi nových členských států Evropské unie, které ještě nemají společnou měnu, je na tom asi vůbec nejlépe, pokud jde o finanční stabilitu. Ovšem jde o srovnání se zeměmi, jejichž veřejné finance krachují. Čtyři z nich už požádaly či žádají o peníze Mezinárodní měnový fond. Ani ve srovnání s šestnácti zeměmi eurozóny nedopadáme zcela špatně. Z dat vyplývá, že větší finanční potíže mají Řecko a Irsko, možná také Itálie.

Na druhé straně platí, že pád českého průmyslu, exportu a tím celé ekonomiky je rychlejší, než ve většině ostatních evropských zemí. Protože je Česko na exportu víc závislé než jiné země, je to i větší hrozba pro finanční bilanci.

Zdejší ekonomika už dnes prochází vážnou zkouškou. Může se ukázat, že východoevropský model dovozu kapitálu a vývozu zboží bude právě v Česku fungovat i během krize s relativně malými otřesy, anebo se stále může stát, že dopadneme jako Pobaltí.

Je dobré používat marketing a vláda ho používá šikovně. Měli bychom však vědět, jaká zkouška nastává. Abychom se neprobudili až ve chvíli, kdy nám nepříjemný profesor položí obtížnou otázku a my nebudeme znát odpověď.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio