Ropuchy škodí i po smrti

Jihoamerické ropuchy obrovské byly do Austrálie vysazeny v roce 1935. Měly hubit škůdce cukrové třtiny, ale namísto toho se vrhly na místní plazy a vačnatce a rychle kolonizovaly nová území. Během své invaze se ropuchy nevyhnutelně střetávají s automobily a jejich sluncem vysušená těla zůstávají ležet kolem silnic. Až dosud byly tyto mrtvolky považovány za neškodné. Australští ekologové však přesto měli určité podezření, které přiživovaly občasné historky o otravách způsobených suchými těly ropuch obrovských.

Sesbírali proto téměř tři desítky ropuších mrtvolek, které na silnici ležely nejméně dva měsíce. Kousky jejich tkáně přidali do nádrží s pulci různých druhů australských žab, rybami a pijavicemi. Většina těchto živočichů uhynula během jediného dne a někdy i mnohem rychleji. Výsledky experimentu tak naznačují, že pro australskou faunu jsou nebezpečné nejen živé a hladové ropuchy obrovské, ale i jejich vysušené mrtvolky. Ty mohou kontaminovat malá jezírka, která v období dešťů vznikají na mnoha místech, a otrávit jejich obyvatele.

Výzkum také naznačuje, že ropuchy obrovské vlastní i jiný jed než dobře známý steroid bufadienolid. Ten je tepelně stabilní a přečká i teplotu až 49 stupňů Celsia, které je mrtvá ropucha na silnici vystavena. Bufadienolidy jsou však nerozpustné ve vodě, což znamená, že v arzenálu ropuch obrovských jsou zřejmě i další dosud neidentifikované jedy.

Zdroj: Biological Invasions