Ropáci, hlupáci a ti druzí

Vždy mě znovu a znovu překvapuje, s jakou bezmyšlenkovitou samozřejmostí referuje český tisk o udílení ekologických anticen, ačkoli dobře ví, že jak o nominacích, tak o cenách samotných rozhoduje úplně stejná, poměrně nepočetná skupinka anonymních domýšlivců. Musí zůstat bezejmenní a neviditelní právě proto, aby jejich rozhodování mohlo budit zdání důležitosti. Kdyby po pravdě oznámili, že to byli aktivista Vonásek s kamarádem Petráskem spolu s hrozně uvědomělou babou Dymákovou, kdo rozhodl o tom, že autorem nejhloupějšího výroku letos opět je Václav Klaus, byla by všem rázem zřejmá nepatřičnost a trapná ubohost takového známkování.

Novinářům by mělo přijít nápadné alespoň to, že žádná jiná společenská skupina si nečiní nárok na veřejné posuzování něčí hlouposti. Slušní lidé to nedělají jaksi z podstaty věci, aby mohli zůstat slušní. Darmo mluvit, že svým dětinským počínáním tyto světlonoši škodí věci, kterou se dušují. Jenže o věc samu jim nikdy nešlo, spíše o vlastní nezapomenutelný obraz na pozadí té věci. Lidstvu tím prokazují medvědí službu, neboť pro přežití lidského rodu odvaha některých jít proti proudu je mnohem důležitější než dobově správný názor. Od podobných anonymních samosoudců dostal svého času Giordano Bruno Ropáka a Galileo cenu za nejhloupější výrok.

Na štěstí nikdo zatím nedokázal zrušit sociální zákony, zejména zákon nezamýšlených důsledků známý v podobě lidového rčení "Cesta do pekel bývá vždy dlážděna dobrými úmysly." Všechno nasvědčuje tomu, že už zanedlouho jiná porota udělí jejich počínání anticenu za největší hloupost století. Jenže právě proto, že mám s nimi své zkušenosti, já budu poslední, kdo nad tím bude jásat. Mám totiž neblahé tušení, že mezi budoucími porotci opět spatřím známé oduševnělé a zanícené tváře aktivisty Vonáska, jeho kamaráda Petráska a hrozně uvědomělé baby Dymákové. Jejich lidský typ totiž nepatří k vyčerpatelným, ale k trvale obnovitelným zdrojům.