Ropa a Latinská Amerika

Vzhledem k tomu, že většina ropných společností působících ve Venezuele je ovládána kapitálem ze Spojených států, je zřejmé, že toto opatření postihne zejména severní Ameriku. Bylo už delší dobu jasné, že se k něčemu podobnému schyluje, zejména poté, co administrativa současného amerického presidenta George Bushe vyzvala těžařské státy, aby nepostupovaly způsobem, který by mohl poškodit hospodářství Spojených států.

Hugo Chaves nejprve zvítězil v referendu, v němž se rozhodovalo, jestli zůstane nadále hlavou státu, a potom Bushovi rázně odpověděl: "Kdyby nebyla válka v Iráku, nešplhaly by ceny ropy na historická maxima." A dodal, že tedy není na venezuelské vládě nebo na organizaci zemí těžících ropu, nýbrž na Washingtonu, aby něco udělal pro snížení cen černého zlata.

Většina latinskoamerických expertů ostatně soudí, že vysoké ceny ropy nesouvisí ani tak s množstvím vytěžených barelů jako se spekulacemi obchodníků. Z tohoto důvodu by nějaké zvýšení těžby o půldruhého milionu barelů denně cenu ropy nijak výrazně neovlivnilo. Navíc v případě venezuelské ropy je to i trochu složité. V orinocké oblasti se sice nachází nejvíce zásob ropy po Středním východu, ale je příliš těžká a hustá, aby se rafinovala v běžných rafinérkách. Musí se pro ni stavět jiné, dražší rafinerie nebo ji míchat s lehčími, kvalitnějšími druhy ropy.

Zdá se, že zdražení ropy neohrozí růst ekonomiky latinskoamerických zemí, která se na celém kontinentu právě začala odrážet ode dna. Podle Mezinárodního měnového fondu se letos očekává hospodářský růst latinské Ameriky o 4.6 %, oproti necelým dvěma, kterých bylo dosaženo loni. Měnový fond zpravidla neoplývá optimismem. Přesto však uvádí, alespoň ústy svého ředitele Rodriga Rata, že ropné zdražování příliš rozvoj subkontinentu nezpomalí. I příští rok očekává fond ekonomický růst, a to o pln 3.6 %. Je to jaksi v rozporu s tím, co pro českou republiku předvídají mnozí čeští ekonomové.

U zemí jako je Venezuela, Mexiko, Ekvádor a Kolumbie, které mají dostatek ropy i na vývoz, je to jasné. Státní pokladna zdražením získá a nebude vydávat za nákup ropných produktů v zahraničí. Potom je řada zemí, které mají ropné zásoby, jež postačují více méně pro vlastní potřebu. Příkladem může sloužit Brazílie nebo Peru. Ani ty by neměly podle Mezinárodního měnového fondu příliš utrpět zvyšováním cen ropy. Ostatně jak Venezuela tak Mexiko slíbily, a už tak vlastně činí, že budou až do srpna příštího roku dodávat středoamerickým republikám ropu za levnější ceny. Sledují tím dva cíle. Jednak pomoci stabilizovat mezinárodní ropný trh, jednak projevit solidaritu nejbližším sousedům. Ta se ovšem nevztahuje na Castrovu Kubu, která musí většinu ropy kupovat. Ropná naleziště se nacházejí na malebné ale poničeném pobřeží poblíž Varadera. Za normálních okolností by ani nestálo za to ji tam těžit a ničit přírodu ale poté, co ustaly dodávky z Kremlu, kubánskému režimu nic jiného nezbývá. I tak je na Kubě benzín na příděl, ostatně jako všechno.

Chile, Uruguay a Paraguay jsou země, kde zatím nebyla nalezena pod zemí ani kapka ropy. Přesto si však tyto země nijak nestěžují. Například chilský ministr financí Nicolás Eyzaguirre konstatoval, že dosud nebyl zaznamenán rozdíl mezi indexem růstu a inflací, to znamená, že chilská ekonomika roste a inflace neulítává, jak by se při nedostatku ropy dalo předpokládat. K tomu Mezinárodní měnový fond připomíná, že podstatná část chilské produkce jde na vývoz, zejména do zemí Evropské unie.

Přes všechny optimistické předpovědi a radost z dosavadního růstu si většina latinoameričanů musí zvykat za zdražování ropy a na vše, co s tím souvisí. Na draží dopravu, výrobky, energii. Opatrný optimismus je ovšem na místě, neboť posiluje růstové tendence.