Role urážky ve vedení politické rozpravy

A jako taková jistě inspiruje i bezpočet rozprav soukromých. Před časem se vedla o volbách, nyní o možnostech i nemožnostech sestavení vlády, ale to nyní ponechávám stranou. Víc mě zajímají způsoby jejího vedení. A z nich zejména jeden. Ten, který spočívá ve znevažování, znectění čili dehonestaci, osočení, ponižování čili degradaci toho druhého. Jinými slovy, ptám se na úlohu urážky ve vedení politické rozpravy a na význam jejího dopadu v utváření politické situace.

Mám totiž za to, že je mnohem větší, než se obecně soudí. Už samo slovo urazit vyjadřuje destruktivní akt. Urazit lze nejen bezvýznamný "čudlík", ale i důležitou součástku. Urazíme-li šálku ucho, omezíme jeho použitelnost. A co třeba zraněná sebeúcta? Ta je traumatem, které se hojí velmi obtížně (pokud vůbec). Jen osobnost velkého formátu je dokáže odpustit, ale je skoro nemožné na ně zapomenout. - Pokud urážka nevyvolá protiútok, ať bezprostřední nebo odložený (jako v případě pana Macka), působí zmrazení, zatvrzelost.

Destruktivitě urážky lze čelit hroší kůží, ale jen do jisté míry. Politik do hloubi duše uražený se chová jinak. Napadá mě Miloš Zeman a jeho vztah k novinářům poté, co ho Lidovky urazily skrze syna z jeho prvního manželství. Nebo Jiří Paroubek, kterého novináři (vzpomínám na MFD) urazili skrze jeho ženu. Také železniční odborář Dušek, když mu Václav Klaus vmetl do tváře obvinění "Lžete!". - Taky si kladu otázku (tady možná u někoho narazím), do jaké míry se podílí na chronické zatvrzelosti KSČM pohrdavý způsob, jakým bývá v mnohých médiích traktována.

Vyslovil jsem obavu, že tou poslední glosou u posluchačů narazím. Je to obava z nerozlišování. Je totiž možné nerozlišovat argument a ránu pod pás, postoj kritický a postoj nenávistný, neboli - po staročesku - záštiplný. Toto nerozlišování zásadně mění smysl i dopad rozpravy.

Zkrátka: domnívám se čím dál víc, že urážlivost a uraženost je významné politikum. Přinejmenším proto, že zatěžkává ty, kdo mají politiku tvořit, nesnadným úkolem jaksi navíc. Vlastně je jejich jakousi trvalou indispozicí. Jako chronická choroba. Nebo aspoň jako opilost z předchozího večera. Představme si v této situaci řidiče autobusu nebo chirurga.

Časem se může tato pokleslá politická kultura uplatnit jako selekční čili výběrový faktor, kdy se o politickou roli budou ucházet pouze lidé, kterým takové poměry nevadí (čili zabednění sekerníci s hroší kůži), zatímco přemýšliví lidé se smyslem pro fair play se politice raději vyhnou. - Dokonce se domnívám, že tento selekční mechanismus už působí. Projevuje se např. tím, že v rámci jedné a téže politické strany má tzv. asertivní typ politika větší šanci oproti politikovi konsensuálního typu. Tu a tam vídám politika, který má v povaze smířlivost, jak se snaží osvojit si jistou dávku arogance, aby obstál. Očividným dokladem tohoto trendu je i nepřítomnost žen v politice. Paní Buzková i paní Fischerová výstižně popsaly, jakými subtilními tlaky je politické prostředí vytěsňuje. Navíc lze předpokládat, že se ženám do světa politiky prostě nechce. Tvrdit, že tomuto světu udávají tón muži, je nepřesné. Nikoli muži, nýbrž muži mentálně nezralí, vlastně zastydlí puberťáci. Urážlivost i uraženost je totiž projevem nedospělosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání