Roboti podvodníci

Základním prostředím experimentu byla pro učící se roboty s čidly plochá deska, na které se vyskytovalo červeně zářící "jídlo" a tmavě označený "jed". Roboti byli schopni obojí vyhledat a rozlišit. Stroje vyhledávaly jídlo a za dobu, strávenou v jeho blízkosti, dostávali body. Roboti byli řízeni programem na bázi adaptujících se neuronových sítí a nejúspěšnější roboti, kteří nasbírali nejvíce bodů, se dostávali do dalších generací pokusu. Roboti přitom mohli signalizovat svoji polohu ostatním robotům prstencem modrého světla. Roboti mohli, ale nemuseli využít této signalizace jako pomůcky pro hledání "jídla".

Aby byly evoluční změny patrné, větší část experimentu se odehrála zrychleně uvnitř počítače, v simulovaném prostředí a se zhruba tisícovkou robotů. Ukázalo se, že evoluční tlak preferoval a postupně vyselektoval roboty, kteří v blízkosti zdrojů "potravy" znatelně tlumily své modré osvětlení, aby nelákali ostatní účastníky experimentu. Vlastnosti robotů se soustřeďovaly v 33 programových "genech", které byly na začátku nastaveny náhodně. Už po devíti generacích začali být roboti přitahováni světlem svých kolegů. A kolem 50. generace začali roboti světlo zhasínat, tedy jako by klamali a utajovali svou polohu. Ani po 500 generacích však nedošlo k úplnému zhasnutí modrých prstenců.

Nemůžeme ale obecně říct, že tato vlastnost bude typická pro jakékoliv uspořádání podobného pokusu. Lze vymyslet jiné podmínky, které místo tendence k "individualismu" a ke "klamání" kolegů budou v učících se systémech naopak posilovat kooperativní prvky.