Robert Müller: Katyň

Stalin a všichni následující kremelští vládci tvrdili, že za zločin nesou odpovědnost nacisté. Teprve Gorbačov v roce 1990 přiznal, že krev polských lékařů, akademiků a profesionálních vojáků má na svědomí Sovětský svaz.

Americký historik Allen Paul svou knihu nazval prostě - Katyň. Poprvé vyšla již na začátku 80.let minulého století, česky teprve loni. Autor sleduje na pozadí takzvaných velkých dějin osudy několika rodin, které postihla sovětská okupace východního Polska. Důstojníci v záloze a jejich ženy a děti nalezli v zemi Sovětů buď rovnou smrt, nebo živořili v "nejsvobodnějším státě na světě" dlouhé měsíce i roky, než se těm šťastnějším přeci jen podařilo dosáhnout svobody.

Když si představím, že by mne čekal jen zlomek toho, čím tito lidé prošli, i v letním parnu mi běhá mráz po zádech. Poslali je daleko od domova, do naprosto nevyhovujících podmínek. Museli nesmírně tvrdě pracovat i žít, hladovět, trpěli chladem i nesnesitelnými vedry, sužováni nejen svými trýzniteli, ale třeba i oblaky útočících komárů.

Podle svědectví přeživších v knize Gulag od americké novinářky Anne Applebaumové byl ale pro oběti nejhorší psychický teror, zpravidla v podobě naprostého nezájmu a lhostejnosti k jejich osudu. Poslali je třeba na Kolymu, a tam je nechali. Doslova se nad nimi zavřela voda. Sovětský svaz je veliký, vězňů mnoho, tak co.

Na příběhu polských vojáků, zajatců v nevyhlášené válce, se v plném světle ukazuje Stalinův cynismus. Nejdřív je zdecimoval, a poté z pozůstalých vytvořil armádu pro boj proti hitlerovské hydře, se níž měl do té doby přátelské vztahy. Jejich rodiny mezitím živořily kdesi na Sibiři.

Andrzej Wajda natočil o Katyni stejnojmenný film, který se v Polsku setkal s velkým ohlasem. Sám režisér v katyňských popravách ztratil otce. Moskva se kvůli filmu samozřejmě kabonila, ale s tím se počítá. Do naší distribuce se snímek ovšem nedostal.

Je to škoda. Wajda dosáhl maximálního účinku téměř bez prolití kapky filmové krve. Hrůzy okupace probleskují filmem většinou v náznacích. A to hned v úvodní scéně, kdy se Poláci, prchající před nacisty, diví tomu, proč jejich spoluobčané utíkají opačným směrem, před Rudou armádou. Hloubku polského ponížení pak ve zkratce ukazují dva ruští vojáci, kteří roztrhnou polskou vlajku, rudým pruhem ozdobí vchod do nádraží, zatímco z bílého si udělají onuce.

Příběhy hlavních hrdinů režisér protáhl až do doby poválečné, kdy své blízké ztráceli podruhé. Sestra zabitého pilota například nemůže na symbolický náhrobek svého bratra po pravdě napsat, kdy a kde zahynul, protože nad Varšavou už vlaje rudý prapor se srpem a kladivem. Jako bych slyšel otázku komise v Československu po roce 1968: a ty, soudruhu, co myslíš, byla to bratrská pomoc, nebo ne?

V Polsku se na Katyň stály fronty. Představme si, že některý slavný český režisér natočí podobný film třeba o procesu s Miladou Horákovou, nebo o plzeňské vzpouře proti měnové reformě. V tom filmu si nebudou všichni pomáhat, nebudou zalézat do pelíšků, ani se nebudou starat o osiřelé ruské chlapce. Bude to silný a tvrdý film. Jestli vám tohle představování taky moc nejde, tak jako nešlo mně, pak si určitě zajděte půjčit toho Wajdu...

Autor je překladatel a teolog