Robert Müller: Grantová komise a Galileo

9. červenec 2009

Galileo čelí inkvizici|foto: Cristiano Banti

Už několik týdnů probublává na stránky novin a do vysílání rozhlasu i televize čerstvý spor o financování české vědy. Spustil se nový mechanismus, od něhož si jeho tvůrci slibují, že konečně vyřeší svízelnou otázku: komu má stát na bádání přispět a kdo ostrouhá? Jeden můj známý v této souvislosti zmínil teoretika vědy Paula Feyerabenda, který navrhoval, abychom si představili na místě inkvizičního tribunálu, který odsoudil Galileovy teze, grantovou komisi.

Žadatel přichází s teorií, která se vymyká všemu, co členové komise znají. Je jediný, kdo to říká. Jeho teze stojí na pozorování přes přístroj, který si sám sestavil, a tudíž není ověřitelná její hodnověrnost. Co udělá grantová komise? Narozdíl od předsedy galileiovského soudu, Roberta kardinála Bellarmina, si dotyčného ani nevyslechne...

Feyerabend k tomu podotýká, že soud nad Galileim byl spravedlivý, řádný a racionální. Z procesního hlediska se mu podstatě nedalo nic vytknout.

Dnešní diskuse o financování vědy mi v mnohém připomíná právě debaty o případu slavného hvězdopravce. Hlavně v tom, že se hledá řešení povýtce technické, které ale z principu nemůže řádně fungovat. Potíž také je, že se míchají jablka s hruškami.

Chceme-li posuzovat všechny vědní obory, pak nemůžeme používat měřítka, která platí pouze pro některé z nich. Publish or perish, zní zásada úspěšné vědecké činnosti, tedy publikuj nebo zhyň. A tady je právě zakopán pes. Jako příslušníci malého národa a nositelé "malého jazyka" musí naši vědci publikovat v jazycích světových, zejména v Shakespearově mateřštině. Také je třeba, aby článek vyšel v prestižním časopise.

Toho lze jistě dosáhnout v biologii, chemii nebo fyzice. Ale kolik světových prestižních časopisů má třeba bohemistika? Navíc je tu další problém, neboť v bodovém systému lze získat podobné hodnocení za článek jako za monografii. Rozhodně netrvám na tom, že u vědeckého textu platí čím více, tím lépe. Ale při předpokládané srovnatelné kvalitě by se snad rozsah práce měl brát v potaz.

Především mě ale zaráží celkem průhledná snaha preferovat obory, které mají takzvaný přínos. Říká se tomu aplikovaný výzkum. Jestliže lze objev využít, dobře. Když ne, má předkladatel smůlu. Nepopírám důležitost takové vědecké činnosti. Na psacím stroji by se mi toto zamyšlení psalo podstatně hůře než na počítači, který také jistě vzešel z užitého výzkumu.

Na druhé straně ale existují bádání, a to jak v přírodních, tak ve společenských vědách, jež žádný bezprostřední užitek nepřinášejí. I tak je potřebujeme, stejně jako zdánlivě neužitečnou kulturu. Vzniká tak totiž prostředí, bez kterého bychom na ty okamžitě užitečné věci nemohli dosáhnout. Jako zlatonosný potok, jehož voda tak dlouho omílá a přesunuje koryto, až se na něm zaleskne zlaté zrnko.

Autor je překladatel a teolog