Robert Břešťan: Absurdní Havel

"Proč mi počítač dělá pokaždé jinak vzdálené řádky? (...) Proč si občas nějaký text tak zamiluje, že ho tiskne pořád dokola a nelze mu v tom zabránit?," podivoval se tehdy Václav Havel.

Tyhle časy už jsou zjevně pryč. Doba pokročila a bývalá hlava státu si s vyspělou počítačovou technikou rozumí pravděpodobně o dost lépe. Dokonce natolik, že vynašla i svérázný způsob, jak prostřednictvím počítače dávat rozhovory.

Nemám tím na mysli tak oblíbené chatování s osobností, kde si kdejaký hejhula pod smyšleným jménem či přezdívkou otvírá ústa a klade hulvátské dotazy. Ani nejde o rozhovory po e-mailu. Ty bývají neosobní, nudné a takzvaně šustí papírem. Ne, prezident Havel vymyslel něco lepšího.

Návštěvu - novináře slušně přivítá, vlídně promluví, provede bytem, ale u rozhovoru samého se podle všeho mlčí. Ne, nečtou se myšlenky, čte se obrazovka počítače. Tazatel otázky píše do notebooku, ten pak přešoupne ke zpovídanému, ten naťuká odpověď a tak pořád dokola.

Nejde tedy o dialog hluchých, ale dialog němých. Na originální způsob vedení rozhovoru upozornila v dovětku v Magazínu Mladé fronty Dnes sama tazatelka, Barbora Tachecí. "Rozhovor vznikal netradičně - v prezidentově pracovně jsme se oba střídali u jeho počítače a já ťukala otázky, on odpovědi. Tvrdil, že je přesnější, když píše, než když mluví," napsala Tachecí.

Václav Havel - odkažme se opět na knihu Prosím stručně - je, byl a bude člověk, který své projevy dlouho piloval a precizoval. Bylo pro něj důležité každé slůvko. A na stará kolena se asi začal bát i novinářských diktafonů a pak i nutné zkratky, škrtání a úprav citací, které jsou běžnou součástí přepisování takových rozhovorů. Havel je tak sám sobě editorem. A to si ještě k takto napsanému rozhovoru vyžádal autorizaci.

Asi mu opravdu záleželo na každém slůvku. V rozhovoru například zdůraznil, že už delší dobu hledá příležitost říct, že šrotovné považuje za blbost. Tak to tam prostě napsal, i když se ho na to nikdo neptal.

Tenhle podivný způsob rozhovoru škodí. Vytrácí se z něj okamžik překvapení, improvizace, chybí nové, okamžité, často zajímavé nápady a postřehy. Tedy to, co se od rozhovoru s Václavem Havlem očekává, tím spíš, že rozhovory opravdu nedává na potkání. Zbude jen to vypreparované, uhlazené, sterilní.

Nebylo by lepší, kdyby si lidé spolu normálně povídali? Takhle je to celé takové... absurdní.

Autor je šéfredaktor ČRo Rádia Česko