Riziko povolání

K riskantním povoláním ovšem poslední dobou patří i taková, u kterých zaměstnanec není cvičen přežít extrémní situace, nedisponuje ani kurzem sebeobrany, natož aby mezi jeho pracovní pomůcky patřil samopal. Vzpomeňme případy napadených záchranářů, anebo útoky na novináře a vysokoškolského učitele. Šéfredaktor Respektu, kterého před domem ztloukli dva neznámí mladíci, protože se jim zřejmě nezamlouval nějaký článek, se neubrání notebookem. Lékař, do kterého na zemi kopou agresivní opilci, protože přijel na pomoc, na svou obranu příliš nevyužije brašnu s léky a obvazy. Učitel pak vybaven skripty nemá velkou šanci proti baseballové pálce.

Určitě je v zájmu společnosti starat se o bezpečnost lidí, kteří pomáhají v nouzi, a těch, kteří přinášejí nezávislé informace, či šíří vzdělání, koneckonců na to jako daňoví poplatníci přispívají. Psychiatr, kterého před osmi měsíci posekal pacient mačetou, se ale právě dozvěděl, že muž, který ho zmrzačil, byl shledán nepříčetným, a tak i přesto, že je odhodlán lékaře zabít, byl z věznice propuštěn do léčebny, která na dozor nad takto nebezpečnými individui není zařízena. Jsme opakovaně svědky toho, že být lékařem, novinářem či učitelem je nebezpečné. Neumí-li stát lidi v těchto profesích ochránit, v praxi by to měl uznat srozumitelným gestem: například rozdat pistole těm, kteří jsou ochotni bránit se sami. Anebo by stát po občanech, které neochránil, neměl chtít daně.