Revoluce na moři. Před sto lety vznikl první oddíl ruských námořnic

Zastánci plánu, včetně mnoha ruských feministek, doufali, že se jednotka bude moct téměř okamžitě zapojit do bojů v první světové válce, píše pro britský server Calvert Journal Olga Chorošilovová, přednášející na Státní univerzitě v Petrohradu.

Už o měsíc dřív vznikla ženská pozemní úderná brigáda pod vedením Marije Bočkarjovové. Její prapor smrti, jak se mu říkalo, ale nebyl první ženskou vojenskou jednotkou v dějinách Ruska. O prvenství se zasloužila carevna Kateřina II., když roku 1787 vytvořila „oddíl Amazonek“.

Marija Leonťjevna Bočkarjovová|foto: CC0 Public domain

Také z 19. století známe případy, kdy se ženy převlékaly do mužských uniforem, aby se mohly účastnit vojenských tažení. Během první světové války odešla na frontu celá řada dobrovolnic. Ruské noviny otiskovaly fotky, na nichž byly tyto dobrovolnice v uniformách, posetých vyznamenáními.

Ženy na lodi škodí!

Myšlenka, že by ženy mohly bojovat v armádě, nebyla v Rusku kolem roku 1917 nová. Jedinou výjimku, a to celosvětově, tvořilo do té doby uzavřené, konzervativní a silně maskulinní námořnictvo.

Průpovídky jako „Žena na lodi, posádce škodí“ nebo „S ženou na moře – námořníkovo hoře“ byly naprosto běžné. Rok 1917 ale skoncoval s mnoha vojenskými tradicemi. Zasloužil se o to především Alexandr Kerenskij, který vedl mezi červencem a listopadem revolučního roku Prozatímní vládu, píše britský server Calvert Journal.

Zajímavostí je, že Kerenskij povolil po bitvě u Zborova na návrh Tomáše Garrigua Masaryka rozšířit Československé legie na Rusi. A byl to také Kerenskij, kdo umožnil ženám sloužit u námořnictva. Jednotka, která vznikla pod jeho záštitou, měla být prvním krokem na cestě k profesionálnímu výcviku budoucích mariňaček. Jednalo se o vskutku revoluční plán.

A zároveň také absurdní. Zčásti kvůli tomu, že narážel na starší nařízení, podle kterého ženy nesměly nosit kalhoty. Historie módy totiž do té doby znala jen hrstku žen, které se vzepřely pravidlům odívání. Jak připomíná britský Calvert Journal, patřila k nim George Sandová, která nosila kalhoty a kouřila doutníky, nebo francouzská spisovatelka Sidonie-Gabrielle Colettová, jež se objevovala v třídílném pánském obleku.

Ruští námořníci pijí vodku (cca 1910)|foto: CC0 Public domain

12. července 1917 námořní generální štáb a Kerenskij osobně oficiálně dovolil ženám, které se přihlásily do námořní jednotky, nosit stejné námořní kalhoty, jako měli muži.

I další části jejich uniformy byly čistě maskulinní a tvořily je flanelová košile, bundy, kabáty, pásky s přezkami, pevné boty, spodní prádlo a námořnické čapky, které byly vyrobené na zakázku, když se zjistilo, že mužské jsou příliš velké.

Ženám byly odepřeny jen kokardy a nárameníky, ale i bez nich vypadaly úplně jako opravdoví námořníci. „Holky v kalhotách“, jak se prvním námořnicím říkalo, byly poslány na kolskajskou námořní základnu, na sever carského Ruska. Kvůli silným arktickým větrům přezdívali námořníci téhle oblasti „země létajících psů“. Jenže Kerenskij neměl jinou volbu. Žádná jiná základna by ženy nepřijala, stále platilo že „žena na lodi, posádce škodí.“

Feministické námořnictvo Rusům nevadilo

Petrohradská společnost sledovala ženskou jednotku s velkým zájmem, uvádí Calvert Journal. Články o jejích aktivitách vycházely od července do srpna v různých denících i časopisech. Známý petrohradský fotograf Jakov Štejnberg nafotil pro ruský časopis Niva celou sérii záběrů ze života námořnic.

Společnost vládní projekt „feministického“ námořnictva nijak nepobuřoval, spíš ho sledovala s velkou zvědavostí, píše Chorošilovová, která se na petrohradské univerzitě zaměřuje na gender studies, vojenskou historii a historii umění.

Carevna Kateřina v kočáru vykonává přehlídku své ženské jednotky, Amazonek|foto: CC0 Public domain

Projekt ale skončil v srpnu. Částečně kvůli nedostatku dobrovolnic, a částečně i kvůli obnoveným nepokojům v hlavním městě. Kerenskij musel věnovat veškerou svou pozornost vrchnímu veliteli ruské armády Lavru Kornilovovi, jeho pokusu o převrat a snaze jej překazit. Na konci srpna bylo na námořní základnu posláno několik žen. Ostatní sloužily jako milosrdné sestry, anebo na jiných námořních základnách působily, už v civilu, jako sekretářky, pradleny nebo kuchařky.

Ženská námořní jednotka přesto sehrála za dobu své krátké existence zásadní roli v budoucím vývoji země. Přinejmenším byla důkazem, že ženy mohou sloužit u námořnictva. Od roku 1920 se mohly ženy hlásit na sovětské námořní vojenské akademie a některé pak odešly sloužit k námořnímu letectvu.

Navíc uniforma jednotky, celkový vzhled a chování námořnic sehrálo rozhodující roli při formování raných sovětských ideálů ženské krásy. „Holky v kalhotách“ a jejich sestry v pozemních úderných brigádách se staly vzorem pro mnohé styly ženského oblékání v Sovětském svazu dvacátých let, pokračuje článek serveru Calvert Journal.

Co jsou vlastně zač?

Jedním z těchto stylů byla tak zvaná „rudá velitelka“. Objevila se během občanské války a po říjnové revoluci a přetrvala do konce 20. let. Jejím poznávacím znamením byla vojenská uniforma, námořnická nebo kožená bunda, tunika, jezdecké nebo široké kalhoty a skandálně krátký chlapecký sestřih. To vše odkoukala od úderných brigádnic a námořnic.

Některé ženy, které se v tomto stylu zhlédly, jako byla Olga Minská nebo Alexandra Bogatovová, sloužily u Rudé armády během občanské války a uniformy si ponechaly i během mírových dvacátých let. Vzbuzovaly tím velké pochybnosti o svém skutečném pohlaví.

Ženy v ruské armádě|foto: CC0 Public domain

Dalším populárním stylem dvacátých let byl styl pojmenovaný podle rozhalenek. Některé ženy se začaly schválně maskovat, aby působily chuligánsky, tedy svobodné, nespoutané a sexuálně emancipované osobnosti. Ostříhaly si vlasy nakrátko nebo si je schovávaly pod klobouk se širokou krempou, prsa skrývaly pod široké bundy.

Místo zvonových kalhot nosily raději obyčejné sukně. Dokonce i v sovětském Rusku se málokterá žena odvážila obléknout kalhoty po vzoru námořnic. „Rozhalenky“ byla sovětská odpověď na evropský buržoazní styl à la garçonne, kdy se ženy snažily vypadat jako chlapci.

Myslete politicky!

Genderová revoluce roku 1917, včetně toho, že bolševici v témže roce zrušili trestnost homosexuality, ušlapala cestu pro crossdressing – čili oblékání šatů opačného pohlaví – v liberálních dvacátých letech, pokračuje Olga Chorošilovová na serveru Calvert Journal.

Jedna zaměstnankyně Sovětské zpravodajské služby, v dokumentech uvedená pod jménem Jevgenija Fjodorovna, dlouho vystupovala jako muž. V roce 1918 začala pracovat pro Čeku, sovětskou tajnou policii. Nosila mužskou uniformu a mluvila o sobě výhradně jako o muži.

O čtyři roky později se jí podařilo úspěšně zaregistrovat sňatek se ženou, která nic netušila a teprve později odkryla její skutečné pohlaví. Fjodorovniny spolupracovníci se ji snažili zažalovat kvůli „zločinu proti přírodě“, ale případ ztroskotal a manželství zůstalo platné. Později ji během potyčky s moskevskými lupiči zranila kulka a musela odejít do výslužby. Proti své vůli se musela rozloučit se svou milovanou uniformou, začala pít a byla několikrát zatčená za „prostopášnosti se ženami“.

Úderná jednotka pro boj proti chuligánům v Sovětském svazu (1920)|foto: CC0 Public domain

Další podobný případ, stírající tradiční hranice obou pohlaví, se odehrál roku 1921. Policie tehdy zadržela 95 lidí na svatbě dvou mužů, která se odehrála v soukromí jednoho petrohradského bytu.

Téměř všichni zatčení byli muži, kteří na svatbu dorazili v ženských šatech. Jeden z nich měl na sobě svatební róbu i se závojem. Za zmínku stojí, že muži převlečení za ženy včetně „nevěsty“, policii až tak nešokovali.

Pravým důvodem razie bylo hlášení udavače, podle něhož se v bytě měli občas setkávat kontrarevolucionáři, kterým šlo o „oslabení morálky Rudé armády“. Zdá se, že politická a genderová revoluci tehdy probíhaly ruku v ruce. Pokud občané dodržovali stranickou linii, mohli se do určité míry chovat svobodně, uzavírá v článku pro britský server Calvert Journal Olga Chorošilovová z petrohradské univerzity.