Reformy? Až bude nejhůř!

Moderní společnost - a nejen postkomunistické země, ale i ty, kterým říkáme vyspělé - tedy: moderní společnost potřebuje reformy. V zájmu pouhého přežití. Jejich bezprostředním důsledkem bude odříkání, uskrovnění, strádání. Jinak to nejde.

Například reforma zdravotnictví. Dnešní medicína je natolik pokročilá - a nákladná -, že všeobecnou dostupnost jejích vymožeností žádná země nezajistí. Ani ta zámožná. Tvrdit, že omezení zdravotnických služeb pacienti nepocítí, je pošetilost. To by měl uznat každý, kdo má zkušenost s rodinným rozpočtem. Sníží-li se nám příjem (anebo se zvýší některé nezbytné výdaje), nezbývá než jiné výdaje omezit. Nebo je dokonce "utnout".

Dýchavičnému zdravotnictví lze pomoci lepší organizací provozu a financování, ale to je výpomoc jen částečná. Nakonec se stejně ukáže, že stojíme na rozcestí mezi omezením služeb a kolapsem (byť třeba jen postupným). - Stejně se to má se sociálním zabezpečením. A s organizací práce. A s energetikou. Atd.

A nejen u nás, ale v celé moderní průmyslové (přesněji: západní) společnosti. Pravda, v USA méně než v Kanadě, ve Velké Británii méně než na kontinentu. Sledujeme-li však pohyb ve společnosti německé, francouzské, italské aj., nápadně se to podobá našim poměrům. Rozdíly jsou v dosažené životní úrovni, ale jinak stojíme na stejném rozcestí: buď sebeomezení, anebo sesuv. Existuje rozumné řešení? Zdá se, že ti, kdo si jeho potřebu uvědomují nejzřetelněji, mají slabý hlas, i když křičí. Ti, kdo by omezení pocítili nejvíc, jsou proti: odbory, levicové strany, široká veřejnost. - A kdo mají skutečnou moc (tedy řídící elity, včetně politických) a na něž by důsledky reforem dopadly snesitelněji, ti jsou málo věrohodní, případně zcela nevěrohodní.

Někdy se mi vnucuje otázka, zda se nám před očima nenápadně neustavuje obdobná konstelace jako ta, kterou nazval Marx před 150 lety třídním antagonismem. Sociální napětí ze sebe vydalo socialistické, resp. dělnické hnutí, jehož část se radikalizovala. Nemuselo to dopadnout nejhůř, ale vypukla 1. světová válka - a z destabilizace Evropy, kterou způsobila, vzešly dva zrůdné režimy, oba podle jména socialistické. Jeden, ten národně socialistický, vyvolal další světovou válku. Druhý, komunistický, co do počtu obětí neméně vražedný, způsobil válku studenou a navíc destabilizoval svět. Potýkáme se s tím dodnes.

Sociální konflikt, na nějž si moderní společnost zakládá, bude vypadat jinak. Hlavní destabilizační silou bude nejspíš chudý Jih, který už dnes bere ztečí (migrací) zámožnější Sever. I na tom Severu bude přibývat těch, kdo jsou ohroženi zánikem vymožeností sociálního státu a kdo se budou pod vedením odborových centrál dožadovat jejich zachování. Bude přibývat i těch, kdo budou prostě bez jakékoli šance. - Nezmiňuji takové možnosti jako třeba ekologická krize, ropná krize nebo ohroženost kulturních identit, protože si myslím, že to výše řečené stačí.

Ta prognóza nevypadá dobře. Netvrdím, že je jediná možná, ale je dosti pravděpodobná. Moderní společnost, včetně té naší, by měla se sebou něco dělat. Do omrzení přetřásané reformy (penzijní, daňová, zdravotnická, legislativní) - to je jen zlomek toho, co by bylo třeba provést. Nikomu se do nich nechce. Ani u nás, ani v Německu, ve Francii atd. Může nastat čas, kdy už je na reformy pozdě. Mám např. zlé tušení, že se Francii už nepodaří integrovat zvlčilé výrostky z arabských přistěhovalců. Jsme na rozcestí mezi odříkáním a kolabováním. - Uvážím-li naši notorickou nechuť připustit finanční spoluúčast pacientů, anebo na druhé straně to, jak si přátelé ministra zemědělství rozdělují čtvereční kilometry, ocitám se na rozcestí mezi šibeničním humorem a depresí.