Reforma zdravotnictví ve službách rozpočtu

První část své reformy tedy Julínek zveřejnil tento týden. Nejde při ní jen o poplatky u lékaře, ale také se při ní bude definovat rozsah zdravotní péče, kterou jsou pojišťovny povinny hradit. Navíc se začnou zveřejňovat údaje o tom, jak kvalitně se v jednotlivých nemocnicích léčí.

To jsou základní kroky a není pochyb o tom, že všechny včetně poplatků u lékaře a za recept jsou rozumné.

Celý problém je v tom, jak Julínek svou reformu představil. Vypadá to, jako by v celé reformě šlo pouze o to, jak zavést nepopulární poplatky. Samozřejmě za to mohou do značné míry novináři, kteří vidí v poplatcích u lékaře šikovného sólokapra do novinových titulků. Jenže víc k tomu přispěl i sám ministr, či jeho tým.

Zatímco rozsah zdravotní péče placený povinně pojišťovnami není jasný, nikdo ani neviděl první žebříčky kvality nemocnic, o poplatcích víme všechno do posledního detailu. O čem tedy měli novináři psát, když jedinými přesnými čísly je právě 30 korun za návštěvu ordinace či za jeden předepsaný lék, 60 korun za den v nemocnici a 90 korun za návštěvu pohotovosti.

Poplatky nejsou příliš vysoké a je třeba přístup ke zdravotní péči regulovat, aby český systém přestal být švédským stolem, kde si každý zadarmo může brát, co chce. Ale regulace také může být pozitivní. Pojišťovny mohou dávat bonusy těm, kdo péči nečerpají, anebo ještě raději těm, kdo chodí na preventivní prohlídky. Kdyby se například systémem prohlídek podařilo kontrolovat vznik rakoviny tlustého střeva u většiny populace, systém by také vydělal a ještě by umíralo méně lidí. K takovým opatřením však má dojít až při dalších krocích reformy za čtyři roky - je tedy také dost možné, že k nim nedojde vůbec.

Jenže ministr Julínek má svůj systém promyšlený ještě dál. Pomocí poplatků se nejen přestane plýtvat, ale ještě navíc vydělá tři až pět miliard ročně. O stejnou částku bude snížena vládní dotace za státní pojištěnce. Nesystémovou dotaci by bylo nejlepší úplně odbourat, tak jde vlastně o krok správným směrem - navíc státní příspěvek se loni zvýšil o patnáct miliard a tak zdravotnictví příliš nemusí trpět.

Otázka však zní, proč se výpadek musí nahrazovat poplatky občanů. Buď jde o to, regulovat přístup ke zdravotní péči, anebo se má zachraňovat deficitní státní rozpočet. Ministr Julínek očividně loví oba tyto zajíce, pak je však třeba se ptát, proč sahá do peněženek právě občanům. Navíc ve chvíli, kdy většina stejně začne platit o něco vyšší daně.

Mohl by stejně dobře ušetřit v pojišťovnách, které zatím zcela neprůhledně rozdělují peníze mezi nemocnice. Kdyby jen musely zveřejňovat, jak rok po roce dotují jednotlivé zdravotní ústavy, automaticky by se zachránilo několik miliard. Také by nebylo příliš vážným problémem ušetřit na distribuci léků - stačilo by zavést jednotné ceny v lékárnách, které by chtěly trvalou smlouvu s pojišťovnami. Zcela rozumným krokem by také bylo zrušit podivnou dvoukolejnost českého zdravotnictví - že totiž ambulantní specialisté ordinují v soukromém sektoru i v nemocnicích. To je příliš drahý luxus a v Evropě stejně neobvyklý, jako návštěva ordinace bez poplatků.

O tom, že se ministr zdravotnictví při své reformě nerozhoduje úplně svobodně, ale je kolegy z vlády nucen především šetřit, svědčí i fakt, že paragraf s poplatky pacientů a se snížením státní dotace bude zařazen do jediného zákona, který shrnuje všechny rozpočtové změny. Právě v tom je hlavní námitka proti postupu ministra Julínka. Ušetřit peníze v rozpočtu je krátkodobý záměr a není na tom vlastně nic složitého. Proškrtají se jednotlivé kapitoly a pak už stačí mít jen dostatečnou sílu k tomu, aby se úspory prosadily mezi ostatními ministry. Reforma zdravotnictví je však mnohem složitější práce, která se dělá postupně, trvá několik let a změní systém na dobu přesahující jedno či dvě volební období. K tomu nestačí zlomit kolegy ve vládě a koaliční poslance ve sněmovně. Je třeba přesvědčit o její potřebnosti veřejnost a dokonce i s opozicí uzavřít nějaké kompromisy, aby ji alespoň zčásti akceptovala.

Jinými slovy: rozpočet je záležitost jednoho roku a bývá zvykem, že se při něm vláda s opozicí pohádá do krve. Reforma zdravotnictví je agendou vyšší kategorie, na které by se měla vláda s rozumnou opozicí dohodnout. Možná za to ministr Julínek nemůže, ale jeho reforma stejně míchá oheň s vodou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .