Rébus Cannavaro

Fabio Cannavaro byl v pravou chvíli na pravém místě: Italové vyhráli mistrovství, byl v mužstvu kapitánem a obrana, kterou organizoval, obdržela pouze dva góly. I když pomineme, že na tom měl zásluhu také brankář Buffon, jsme svědky oslavy defenzívy. Cannavaro je jediným obráncem, který kdy takto posbíral fotbalové ceny. Je to divné, protože obránce netvoří hru, zpravidla nedává góly, ani na ně nepřihrává. S fotbalovým uměním hráčů jako Zidane, Ronaldinho, Henry či Drogba se černá práce zadáka nedá srovnávat. Přesto je Cannavaro předstihl. Alespoň v anketách. Že by novináři ovlivnili fanoušky a fanoušci trenéry?

Ocenění obránce je jednak alibismem těch, kteří netrefí bránu, pak je ale, což je vážnější, být signálem o pocitu ohrožení, kterým trpí dnešní svět. Obranou jsou fascinováni lidé neschopní tvořivého řešení. Oceňovaný Cannavaro není chloubou fotbalu, ale produktem strachu z útoku, který ovládl svět. Krkolomná konstrukce? Jak jinak ale vysvětlit tu všeobecnou shodu na zjevném nesmyslu? Připustit, že Fabio Cannavaro je nejlepším fotbalistou planety, je totéž, jako říct, že smyslem fotbalu je odkopávat míče od brány. Což určitě, Cannavaro promine, fotbal nejoblíbenějším sportem nedělá.