Radko Kubičko: Dvacáté století Pavla Pecháčka
„Posledních třicet vteřin před koncem zápasu kanadsko-americké národní hokejové ligy se Vám hlásí Pavel Skála.“ Tak mnozí z nás poprvé poznali hlas Pavla Pecháčka na sice zakázaných, ale přece jen komunistickým režimem lehce tolerovaných vlnách Hlasu Ameriky v krátkých reportážích rovnou ze stadiónů.
Sport i živé zpravodajství byly celý život jeho koníčkem, i když do života mu zasáhla spíše politika, které neunikl nakonec ani ten hokej, když slavní čeští a slovenští hráči hledali za oceánem bez souhlasu pražské vlády lepší podmínky.
Čtěte také
Jeho otec Jaroslav byl význačným představitelem československé první republiky a jako takový musel po komunistickém puči utéci před jistým zatčením. Dvacet let pak svého syna neviděl a jen tušil, že mu zrovna kádrově neprospívá, když se stal ředitelem československého oddělení Rádia Svobodná Evropa v bavorském Mnichově. To byla pro komunisty vždy silnější káva, tento svobodný rozhlas považovaly za jednoho ze svých největších nepřátel.
Přesto se Pavel Pecháček v uvolňujících se 60. letech prosadil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase. Než se mu podařilo překročit železnou oponu, dostat se ke svým rodičům a začít také pracovat v Rádiu Svobodná Evropa. Odtud ale musel jako syn ředitele brzy odejít a stal se redaktorem Hlasu Ameriky, později sám šéfem československého oddělení.
Challenge v Anglické zahradě
Čtěte také
Tam byl osloven tehdejším ředitelem Rádia Svobodná Evropa Rossem Johnsonem, aby se ujal řízení její československé redakce, která už nějaký čas byla jen pod vedením provizorním.
Pecháček přišel zpět do Mnichova v srpnu 1989, kdy bylo už zcela jasné, že se v tzv. východním sovětském bloku lámou ledy. Navyklý americkému ofenzivnímu způsobu práce rozhýbal redakci, která tehdy měla neuvěřitelných 120 zaměstnanců a spolupracovníků, takže proti Hlasu Ameriky to byla vlastně dosti velká mediální instituce. Vysílalo se také 21 hodin denně, samozřejmě včetně repríz.
A pokoušel se, také po vzoru Hlasu Ameriky, který v té době už měl v Praze stálého zpravodaje, alespoň částečně, zbavit Svobodnou Evropu kriminalizace v Československu, nakolik těsně předtím přestalo rušení jejího vysílání. Žádal také o zřízení korespondenta, což se mu podařilo, když dostal na podzim 1989 povolení k výjezdu do Prahy, což se unikátně překrylo s prvními demonstracemi po 17. listopadu.
Čtěte také
Z balkónu hotelu s příznačným názvem Evropa, který ale paradoxně získal až po znárodnění komunisty, tak byl vlastně tehdy jediným zahraničním zpravodajem, který jen pomocí telefonu aktuálně reportoval o jejich průběhu, než se přidali další z celého světa a také do té doby oficiální československá média.
Jako studenti tehdejší Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy jsme s kolegy poslouchali Svobodnou Evropu tak zhruba čtrnáct hodin denně, na koleji na Petřinách se nesla znělka pořadu Události a názory ztemnělými chodbami.
Když se nám pak v průběhu sametové revoluce podařilo ovládnout a doslova zabydlet budovu novinářské fakulty na Smetanově nábřeží okupační stávkou, padl návrh, že po vzoru sousedních studentů FAMU, kteří si nekompromisně řekli o vysílací čas v Československé televizi a rovnou ho taky dostali od zaskočených šéfů, učiníme něco podobného i v Československém rozhlase. Tak vzniklo studentské vysílání Gaudeamus v rámci praxe rozhlasové specializace.
A do něj jsme pozvali redaktory Svobodné Evropy, kteří už běžně začali vystupovat v médiích, dosud nazývaných normalizačními, tedy nesvobodných. Tam za námi přišel i Pavel Pecháček, kterému jsme navrhli do té doby nepředstavitelnou věc, studentskou stáž v redakci Svobodné Evropy v Mnichově, ze které měly vzniknout naše diplomová práce.
Ředitel Pecháček to vzal jako výzvu, challenge, jak celoživotně říkal zvláštním situacím svého života. A smál se, jak už vidí užaslé tváře členů amerického vedení, až jim předloží návrh studijního pobytu studentů ze sovětského bloku. Stáž ale zařídil a už v dubnu 1990 jsme vysílali ze studií Svobodné Evropy v mnichovské Anglické zahradě.
A tak jsme se tak trochu stali součástí a jednou z epizod dobrodružného života Pavla Pecháčka a celého bouřlivého 20. století, které bylo tak trochu i jeho, jak kopíroval jeho bohaté peripetie.
Pavel Pecháček později přenesl vysílání do Prahy a je jeho zásluhou a zásluhou generálního ředitele Českého rozhlasu Vlastimila Ježka, že zde dodnes vysílá stanice mluveného slova, na které slyšíte i tento nekrolog.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
