QUO VADIS EUROPA?

Jedno je ale zřejmé: evropské instituce se vzdálily občanům. Jestliže stála u jejich zrodu vznešená myšlenka, kterou obrovská většina obyvatel průkopnických zemí přijala za svou, dnes je situace trochu jiná. Evropské instituce se netěší dobré pověsti, v očích běžného obyvatele unie jsou plné byrokratů, kteří si vyplácejí obrovské peníze a řeší hlavně otázku, jak legalizovat korupci, aby se nedostali do šatlavy.

Stav je obzvláště špatný proto, že v posledních pěti letech nenastal zásadní obrat k lepšímu. V roce 1999 musela totiž celá komise Jacquese Santera kvůli korupci rezignovat. Příčina byla jednoduchá: po předchozím rozšíření přibyli do štrasburského parlamentu poslanci z Rakouska, Finska a Švédska. Hlavně Švédi měli pocit, že v evropských strukturách panují poněkud kafkovské poměry a začali žádat větší transparentnost. Spustili tím blahodárný proces, který odhalil praktiky, označované termínem "legalizovaná korupce". Celá komise musela potom jako jeden muž odstoupit.

Nastoupily nové tváře a slibovaly nápravu. Pod vedením nynějšího předsedy Romana Prodiho, a hlavně jeho britského zástupce Neila Kinnocka, se leccos podařilo. Jedna věc ale přece jen skončila nezdarem, a sice snaha přesvědčit obyvatele unie, že v unii skutečně nastaly nové časy. U běžných lidí totiž nadále převládá pocit, že Brusel je daleko a že celé evropské společenství vlastně nepatří jim, ale jakési byrokratické elitě, žijící na jejich úkor.

Ve světle smrti bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana, který byl často označován jako "velký komunikátor", můžeme konstatovat, že Evropa žádného velkého komunikátora nemá. Nemá dokonce ani komunikátory střední. A je otázka, zda ve zdejší babylónské změti jazyků a kultur mohou osobnosti s podobným vlivem vůbec vyrůst.

Aby toho nebylo málo, navrhovaná evropská ústava, jejíž osud zůstává ve hvězdách, naprosto postrádá typickou jednoduchost a srozumitelnost ústavy Spojených států. Její návrh není šťastný, protože nezůstal na vrchním poschodí principů, ale svezl se do spodních poschodí partikulárních otázek. Se svými stovkami stran si takový dokument prakticky nemůže vysloužit úctu a důvěru běžného Katalánce, Řeka nebo Estonce.

Evropa se tedy ocitla na jakémsi rozcestí bez značek, jež by informovaly, co bude dál. Jak to přesně vystihl známý historik a politolog Timothy Garton Ash, zachvátila ji krize důvěry. Brusel musí řešit dvě vážné otázky. Za prvé: co s prohlubováním evropské integrace? A za druhé: co s dalším rozšiřováním unie? Zdá se, že ani jedno, ani druhé nevyvolává u voličů příliš nadšení. Ministři zahraničí se sice svorně dohodli, že dané procesy by měly pokračovat a že by se na bruselském summitu ve čtvrtek a v pátek mělo dospět k dohodě, je to ale vůbec možné?

Odpověď poskytne bruselský summit. Mimochodem, ozývají se rozdílné názory, zda se má po nynějších volbách šlápnout na brzdu nebo na plyn. Jsou i tací, kteří by chtěli prosadit evropskou ústavu co nejrychleji, dříve než přijde ještě horší bouřka. I v případě dohody by ale musela projít nová ústava mnoha referendy, což neskýtá nejlepší vyhlídky.

Co se týče budoucího rozšíření, pro země, stojící před branami unie, přišly špatné zprávy. Bulharsko a Rumunsko by se měly stát členy v roce 2007. Turecku musí unie oznámit, zda a kdy s ním začne přístupové rozhovory. Atmosféru ale ovládla skepse, ve které si Brusel asi nemůže další velký projekt dovolit.

Je přitom zajímavé, že volební účast ve starých zemích unie dosáhla 53%, tedy podstatně více než u nových členů, kde nebyla ani 30-procentní. Kritika vůči vlastním vládám byla však u obou skupin podobná. Takže: nové státy se vůbec nestihly naladit na evropské vlny a nečekaný úspěch sklidili po celé unii euroskeptici.

Přesto zůstává integrace dobrou myšlenkou, neboť Evropa nemá alternativu. Historie nás učí, že zdejší státy se buď integrují, nebo proti sobě bojují. A každý uzná, že šedí byrokraté v Bruselu jsou mnohem lepší než charismatičtí vůdcové armád. To, co současná Evropa skutečně potřebuje, je porozumění mantinelů, jež v naší generaci není radno překročit, a současně návrat k pramenům. Na počátku byl totiž volný svazek jednotlivých států, a přitom velké ideály a velké osobnosti. Dnes je provázanost hluboká, ale o vizionáře jen tak lehko nezakopnete.

Kam tedy kráčí Evropa? To přesně nevíme. Momentálně je jasné jenom to, že kráčí, protože se ještě nezastavila. A s trochou optimismu snad můžeme doufat, že časem chytí druhý dech.