Putin vyhrožuje přehodnocením vztahu k EU

Do konce roku bude mít prezident Medveděv na stole novou vojenskou doktrínu země; ze střednědobé perspektivy je ovšem důležitější dosáhnout dvou následujících cílů: absolutorium národohospodářské politiky země a potravinové soběstačnosti do deseti let. V období finanční krize je to podobné martirium, jako vyhubit mouchy, nebo vrabce, podobně jak si za cíl vytyčila komunistická Čína. Dohnat a předehnat! To by Rusko rádo ve vztahu k okolnímu světu, hlavně dříve vazalským zemím. V zásadě jde podobně o to, aby Rusko dosáhlo strategické cíle rozvoje a technologického rozvoje v hi-tech, životní úroveň západního standardu.

To vše má za cíl strategické plánování. Je to socialisticky podobné, jen v nových tržních podmínkách však možná reálnější. Problémy jsou v tom, že plánovité hospodářství má zásadně jiná specifika tržní ekonomiky a i když v nyní prožívá kapitalistický tržní liberalismus jsou celosvětovou krizi, není tu žádný důkaz toho, že by socialistické pětiletky byly jen drobnou koncepční chybou při naplňování regálů obchodů. Podle premiéra Putina je nadále hlavní strategickou surovinou plyn a jeho těžba. Vzhledem k tomu, že vládnoucí GazProm si zajistil práva i na mnohá naleziště mi území Ruska, není se vlastně čeho bát. Teď! Otázkou zůstává, co bud dál. USA si pečlivě střeží své zásoby, Rusko je pečlivě rozprodává, za výhodní volební preference v době výhodný nákupních cen ropy a plynu. Co bude ale dále? Touto otázkou se zabývá jen málokdo, nejméně zřejmě vládní elita Vladimíra Putina. Jeho přímočarý útok na cíl popularity, dokonce vlastního kultu vyšel. Zpozdil se ve svém efektu ovšem o desítky let, tak, jak se zpozdila ruská tajná služba v odhadu situace těsně před pádem perestrojkového Gorbëčova, pučem komunistů proti Jelcinovi a vítězstvím řadového důstojníka Putina v prezidentských volbách.

Nyní se Putinova garda mýlím v tom, že je možné udržet neudržitelné, tedy jeho, výjimečnou popularitu a moc postavenou na represi a státním absolutismu, který poslal ovládá státem vlastněná media, soudy v jejich rozhodování o nepohodlných boháčích, zbohatlých státním nihilismem, ale současně protekcionismem vládnoucí elity; to všechno je dnes Rusko, které zůstává součástí politického života Evropy. Není jistě náhodou, že právě Ruská státní TV oslavovala pád Topolánkovy vlády a že vysoký ruský politik s evropskou, sportovně řečeno, divokou politickou kartou, řekl otevřeně svůj názor: dej Bůh, aby tam zvítězila sociální demokracie. Zátorka, kde česká levice spřádá své plány na návrat na Hradčany, politické síly, které si rády zahrávají s cizí mocí, a možná ještě další a další znají pražskou ruskou adresu. Zatímco ovšem rodinné stříbro je už dávno v rukou jiných majitelů, naše politické zlato není snad ještě prosázené. Nebo, že by už ano? Pak bychom ovšem mohli létat nejen na křídlech míru a přátelství, jako sovětský Aeroflot, ale také vzývat jednoho vůdce, tedy prozatím Boha, jak se o to snaží pravoslavná církev utlačující autokefální ortodoxní vyznání česko-slovenského pravoslaví. Domyšleno do konce, Praha se stane částí velké olympijské vesnice v Soči. V jihu Ruska totiž pro připravované ZOH není prakticky nic, Česko pořádalo nedávno MS. Souboj o politickou moc, může začít přece ze zcela jiné nepolitické záminky. Zažili jsme to už nejednou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .