Pumový atentát v severoirském městečku Omagh před pěti lety

Krytí bylo natolik dokonalé, že ani policisté a soud nedokázaly McKevitta usvědčit z toho, z čeho je ponejvíce podezříván: že právě on byl strůjcem a organizátorem atentátu, který 18. srpna 1998 jen několik měsíců po podpisu mírové dohody v Severním Irsku otřásl nadějí, že se snad uzavře spirála násilí. Aby bylo možno pochopit, co se před pěti lety v Omagh stalo, nejdříve je nutno se vrátit k odpovědi na otázku, proč se jedna z vůdčích postav hnutí za sjednocení ostrova rozešla s Gerry Adamsem a Martinem McGuinesem. Tito političtí vůdci IRA se rozhodli vsadit na mírový proces a podmínkou bylo vzdát se násilí.

Pro Davida McKevitta byl jakýkoliv krok k usmíření s britskou správou nad Severním Irskem nepředstaviteln, a proto nepřijatelný. Proto se od strany Sinn Fein a Irské republikánské armády odštěpily frakce jako Pravá IRA. Kromě osobních zásluh autoritu McKevitta posiloval fakt, že je osobním dlouholetým vztahem spjat s Bernadettou Sandsovou, sestrou Bobyho Sandse, který na začátku 80. let zemřel po několikatýdenní protestní hladovce v britském vězení.

Když se McKevitt rozhodl, že i po mírových velikonočních dohodách z roku 1998 bude pokračovat v ozbrojených útocích, stal se pumový atentát v Omagh důkazem, že odpadlíků od IRA bylo dost na to, aby ho byli schopni připravit a uskutečnit. Několik minut po explozi zazvonil v McKevittově domě v Dunkilku telefon a anonymní hlas domácímu sdělil, že byl zabit velký počet civilistů. Tato pochmurně neosobní formulace samozřejmě nemohla vyjádřit fakt, že stoupenci násilí v Omaghu dosáhli tragického rekordu v třicetileté historii konfliktu, pro který si pro změnu britská strana vymyslela jiný kulatý termín - nepokoje.

Někdy zlověstná událost vyvolá i pozitivní efekt. Před pěti lety byla odezva veřejnosti na severu i jihu rozděleného ostrova taková, že irská vláda a parlament přijaly zpřísněná zákonná opatření, umožňují lépe a důsledněji stíhat organizátory a pachatele teroristických útoků. To byl příznivý posun, protože přes veškeré výhrady k násilným metodám se stoupenci sjednocení ze severu po dlouhou dobu těšili na jihu více či méně skrývané podpoře nebo alespoň toleranci, což jim umožňovalo nacházet bezpečné útočiště.

Minulý týden se odpůrci politicky motivovaného teroru dočkali. David McKevitt byl mimořádným soudem na základě zpřísněných zákonů odsouzen ke 20 letům vězení. Pozůstalí po obětech z Omagh přesto nejsou zcela spokojeni. McKevitta se podařilo usvědčit, že stál v čele teroristické organizace, nenašlo se však dost důkazů, že před pěti lety naplánoval a připravil rekordní pumový útok. Navíc advokáti odsouzeného doufají, že se jim podaří rozsudek napadnout s odůvodněním, že neměli čas připravit se na výslech korunního svědka obžaloby. Tím je americký obchodník David Rupert, který se netají tím, že uvnitř Pravé IRA získával informace pro britskou výzvědnou službu MI5 a americkou FBI a že hlavní motivací jeho spolupráce nebyl idealismus, ale odměna, která se počítá v milionech dolarů.

Ve složitých případech zkušenost učí, že leckdy nebývá důležité pojmenování, ale výsledek. Gangster Al Capone skončil za mřížemi ne kvůli mnoha vraždám a dalším zločinům, které spáchal nebo nařídil spáchat. Do vězení se dostal kvůli nepořádkům v placení daní. Podobně by bylo možno se utěšovat, že není podstatné, zda David McKevitt byl usvědčen z organizování atentátu v Omagh, ale že byl usvědčen a odsouzen jako šéf teroristické skupiny na 20 let do vězení.

Pozůstalí po obětech se rozhodli, že budou pokračovat a zažalují McKevitta v civilním procesu o náhradu škody. Experti z bezpečnostních složek mají jiné starosti. I když se jim podaří mnohé nachystané útoky mařit, stačí jeden, aby důvěrou veřejnosti otřásl. Právě tak, jako se to stalo před pěti lety v Omagh.