Půlstoletí Evropské unie

Klišé létají vzduchem, jak mouchy předčasně probuzené jarním vzduchem. Kdo by v čase půlstoletí evropské integrace nepřipodobnil Evropskou unii k mírně unavené dámě středního věku, zvláště když nyní sedmadvacetičlennému spolku stojí v čele Spolková republika, které vládne kancléřka Angela Merkelová? Slabinou každého klišé ale bývá to, co na první pohled či poslech přitahuje, protože zjednodušení často zavádí. Je sice pravda, že Evropská unie, jejíž vznik se datuje podepsáním Římských smluv před padesáti lety, dospěla do středního věku, ale do středního věku v měřítku lidského života.

Měřítka dějin jsou přece jen jiná. Proto bylo jiné než dnes historické povědomí, když se Římské smlouvy podepisovaly. Tehdy byla ještě v živé paměti druhá světová válka a politici, kteří přišli s myšlenkou evropské integrace, měli kdesi pod kůží i tu první světovou. Proto zvolili symbolicky i místo podpisů, sál Horatiů a Curiatů, nazvaný podle dvou římských rodin, které uzavřely léta vzájemných sporů smírem. Hlavním cílem a smyslem evropské integrace byl mír, starost, jak se vyhnout dalšímu zničujícímu konfliktu.

Dnes se klid zbraní mezi členy Evropské unie zdá samozřejmý, dokonce tak, že si nikdo ani ve fantazii nepřipustí možnost války. Když je hlavní smysl evropské integrace naplněn, proč je nálada v unii při padesátých narozeninách plná rozpaků? Politici skládají poklony jaksi formálně a mezi občanstvem převládá názor, že chystané oslavy v Berlíně jsou oficiální povinností. Přitom samotný fakt, že se oslavy půlstoletí evropské integrace konají v hlavním městě země, odkud vzešel konflikt, který poznamenal celý svět, by měl bít do očí, protože je ztělesněním úspěchu myšlenky, která se před padesáti lety zdála pokusem, který se nemůže povést. Dnes se zdá, že se pokus povedl a že úspěch je jeho největším nedostatkem. Nedostatkem v tom smyslu, že na původní smysl se zapomnělo a že nyní mají Evropané jiné starosti.

Tu první vyjadřuje jistě názor, že za vše špatné v unii jsou odpovědné její instituce, jako třeba Evropská komise v Bruselu, a že za politické úspěchy je třeba vděčit národním vládám - jako kdyby o pravomocích Evropské komise nerozhodovaly členské státy unie. Co by mohlo myšlence integrace za těchto okolností prospět? Originálním přínosem otců integrace byl nápad, že k politickým cílům vedou ekonomické kroky. Potíž je ale v tom, že nástroje k rozhýbání hospodářství mají v rukou národní vlády. Dvě třetiny hrubého výkonu celé Evropské unie dnes vznikají v sektoru služeb a právě ze čtyř svobod, o kterých se mluvilo už v Římských smlouvách, volnému pohybu lidí, zboží, kapitálu a služeb, je svoboda služeb i po posledních reformách ještě nejvíce omezena.

Dá se tento stav změnit? Bilance posledních let není povzbuzující. Evropská integrace se nezrodila a nikdy se nepohnula z místa, pokud se jí nechopili předvídaví politici. Těmi jistě nebyli nyní končící francouzský prezident Jacques Chirac, který za dvanáct let v úřadu nesplnil ani jeden ze svých někdejších reformních slibů a který při jednáních na evropských summitech vždy dával přednost národním zájmům a ty společné nechával stranou. Nebyl jím ani rovněž končící britský premiér Tony Blair, který kdysi sliboval, že Spojené království učiní středem Evropy. Pokaždé, když se měl rozhodnout, couvl pod tlakem médií ovládaných euroskeptickým Rupertem Murdochem a před opatrností svého ministra financí a nejpravděpodobnějšího nástupce Gordona Browna. Další velkou evropskou zemi, Itálii, po čtyři roky vedl Silvio Berlusconi, politik, který se nejvíce staral, aby jeho podniky prospívaly a on sám unikal spravedlnosti.

Nemusíme souhlasit se vším, co by ráda prosadila kancléřka Merkelová, ale nutno jí přiznat cílevědomost i schopnost velkorysosti, jako při rozhodování o unijním rozpočtu na léta 2007 až 2013. V evropské politice ale dokáže být kurážnější proto, že se jí doma ve velké koalici daří rozhýbat německou ekonomiku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .