Půl milionu invalidních důchodců

19. květen 2005

Český sociální stát už dlouho nevydrží v současné podobě. O tom mluvíme stále častěji a nějak jsme si na to zvykli. Nic se však nemění a stále se objevují další a další připomínky, co všechno je třeba změnit. Nutná bude penzijní reforma, říkají politici bez rozdílu stranické příslušnosti. Musíme zabránit tomu, aby se ze zdravotnictví ztrácely peníze, varují rovněž zástupci všech stran. Snížíme nezaměstnanost, slibují dnes členové vlády. Nikdo z nich však nemluví o invalidních důchodech. Přitom nejde o bezvýznamnou záležitost.

Dá se to dokázat na jednoduchém výpočtu. Na starobní důchody platí každý zaměstnanec 20 procent své hrubé mzdy. Třináct a půl procent dává na zdravotní pojišťění. A invalidní důchodci přijdou zaměstnance na osm procent, tedy téměř desetinu toho, co vydělá.

Pro přehled ještě jeden příklad: nezaměstnaných je u nás půl milionu. Invalidních důchodců 580 tisíc.

Z takového pohledu je zvláštní, že se o invalidech vlastně vůbec nemluví. Na to, že vůbec existují, upozornili minulý týden poslanci ODS, když navrhli změnu zákona, která by umožnila občanům s částečným invalidním důchodem vydělávat bez omezení. Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale lidé s vážným zdravotním postižením byli kontrolováni, aby ani ve chvíli, kdy se jim třeba přechodně daří dobře, nemohli dosáhnout vyššího životního standardu, případně se připravit na horší časy, které v jejich případě nepochybně přijdou.

Zároveň došla další zpráva o invalidech. Experti Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj upozornili Českou republiku, že má invalidních důchodců příliš. Je proto velmi pravděpodobné, že invalidní důchody se zneužívají a že útěk do nemoci využívají lidé, kterým hrozí nezaměstnanost. To by znamenalo, že systém invalidních důchodů je málo efektivní.

Obě zprávy ukazují na dvě strany stejné mince. Systém péče o lidi se zdravotním postižením dosud funguje tak, jak nám ho zanechal minulý, komunistický režim.

Zametá pod koberec fakt, že zdravotně postižení lidé vůbec existují a odbývá je invalidním důchodem. Strnulý systém zároveň umožňuje, aby se v něm skrývali i ti, kteří na dávku nemají právo. Ale jsou s nimi stejně problémy, protože nemohou najít práci, a tak je vlastně dobře, že se mají kam schovat. Zdá se, že česká společnost je dosud málo tolerantní k menšinám, které se vymykají. Nechce je prostě vidět. A některé problémy prostě neumí řešit. Čím víc se člověk tématem invalidních důchodců zabývá, tím více si s úžasem připomíná: jak jen jsem mohl být tak slepý?

Zcela nepochopitelně se chová vůči zdravotně postiženým lidem zdravotnictví - připomínají osvícení doktoři. Snaží se invalidy vyléčit a potom stanoví míru jejich postižení. Pokud dosahuje určité hodnoty, mají nárok na částečný důchod, pokud jsou na tom ještě hůře, mohou dostat důchod úplný. Dál se o zdravotně postižené nikdo nezajímá. Jejich problém jsme sprovodili ze světa. Možná to tak není z jejich pohledu, ale z našeho určitě.

Státní úředníci jsou stejně podivní. Bez velkých starostí platí a když se například zeptáte, proč v České republice přibylo v posledních čtyřech letech dvacet procent invalidů, odpoví prostě: na takovou otázku není snadné odpovědět. Jen si jsou předem jistí, že se dávky určitě nezneužívají. Jako by už dnes nešlo o částku, která překračuje čtyřicet miliard korun ročně a je tedy dvakrát vyšší, než například výdaje na vysoké školy.

Nad neodpovědností systému se přitom nikdo nerozčiluje. Jakoby nikdo nechtěl nepříjemnou otázku otvírat.

Všechno by se dalo omluvit, jen kdyby neexistovala jiná cesta. Jiný přístup ovšem existuje. Je to už klišé, ale je nutné ho opakovat - podívejme se k našim západním sousedům.

Zcela jinou roli hraje třeba v Německu, nebo ve Francii zdravotnictví. Nesčítá zdravotní vady, aby bylo možné vyměřit invalidní důchod. Po vyléčení pacienta se snaží pokračovat v rehabilitacích a zjišťovat, jaké má možnosti v aktivním životě. Zprávu lékařů pak dostanou úředníci státu a samosprávy, kteří mají k dispozici nabídku míst pro zdravotně postižené. Jejich výsledky jsou z českého pohledu obdivuhodné. Němci dokážou cestou zdravotních a sociálních rehabilitací vrátit třetinu invalidů do běžného aktivního života, Frnacouzi lidem pod třicet let prakticky nedávají žádné invalidní důchody a jsou schopni jim zajistit nějaké zaměstnání.

Zcela jistě vede cesta České republiky tímto směrem. Přitom v první řadě nejde o úspory v rozpočtu. Investice do podpory zdravotně postižených se ale může vrátit, pokud začnou sami pracovat a platí daně. Aktivní práce s invalidy navíc vede nepochybně k tomu, že se vyloučí zneužívání dávek.

Když poslanci ODS navrhují, aby se občanům, kteří pobírají částečný invalidní důchod, nebránilo v v práci, je to krok správným směrem. Zatím ale jde opravdu pouze o první vlaštovku, která upozorňuje, co všechno bude třeba udělat.

autor: Petr Holub