Puk, kotouč, touš

Kdy vznikl hokej, není známo, ale jisté je, že v 18. století se v Kanadě již hrál na jezerech, rybnících i řekách. Hráči si na boty přivazovali kráječe sýrů a jako puk používali dřevěné destičky, které měly zakulacený tvar. Dřeva sice byl dostatek, ale jeho vlastnosti nevyhovovaly nejlépe, a proto se používaly i puky z jiných materiálů. Ani ty však nebyly perfektní. Hrálo se například s puky z plechovek nebo také se zmrzlým koňským trusem.

Možná tyto puky používala jen méně majetná mužstva, protože v Kanadě se již dávno používají puky z gumy. Původně to byly míčky, s nimiž se hrál pozemní hokej, který je starší. Protože na ledové ploše byly neovladatelné, uřezával se jim vršek a spodek. Anglické slovo "puck" je zřejmě příbuzné se slovesem "poke", které znamená šťourat nebo rýpat.

Dnes se na výrobu toušů používají směsi několika druhů kaučuků a recepty na ně jsou samozřejmě tajné. Aby byly hezky černé a lesklé, přidávají se do nich saze. Ze směsi se uhnětou bochánky, které se pak lisují ve stroji, jenž je schopen pobrat jich najednou čtyřicet. Přitom je nutno vyvinout teplotu 170 stupňů Celsia a tlak rovnající se stovkám atmosfér. Každý puk potřebuje na svůj vznik asi 13 minut. Sofistikovaná výroba umožňuje vylepšovat vlastnoti kotoučů, především jejich elastičnost a odrazivou schopnost, zároveň tvrdost apod.

Existují dokonce kovové puky vážící 1,5 kg, které se však používají pouze při podvodním hokeji. Je to ten samý hokej jako na ledě, jen s tím rozdílem, že mužstva při něm plavou v bazénu, hrají s krátkými holemi, místo bruslí mají ploutve, místo helmy čepici a šnorchl a góly padají pod hladinou.

Ale vraťme se k pukům ledního hokeje. Nejznámější české puky vyrábí firma Gufex sídlící ve Kateřinicích. Její historie je mladá, ale dobrodružná. Zakladatel začínal doslova v garáži, kde z pryže vyráběl stěrky na těsto, zátky do umývadel, zvony na čištění odpadů atd. Zájem o hokej a úspěch vsetínského mužstva, které vstoupilo do extraligy, přispěly k tomu, že firma začala roku 1994 produkovat první puky. A o čtyři roky později se kateřinický puk objevil na ledě v Naganu.

Po takovém úspěchu již garáž nestačila a firma si pořídila větší budovu, v níž se ročně vyrobí statisíce toušů. Denně je možno vyrobit 5 000 kusů. Avšak i nadále má firma pouhopouhé čtyři zaměstnance. Sedmdesát procet puků, jež vyrobí, hned putuje jako vývoz do zahraničí, a to nejen do hokejových velmocí, ale i do Japonska, do jižní Afriky či na Nový Zéland.

Česká republika je v produkci puků natolik úspěšná, že jsou dnes uznány certifikátem Mezinárodní hokejové federace IIHF jako oficiální hrací puky. Používají se na všech mezinárodních turnajích, mistrovstvích světa i na zimních olympijských hrách. (Protože hráči i diváci si rádi nějaký puk odnesou jako trofej, je nutno jich na jedno mistrovství připravit asi tisíc.) Mezi dobré vlastnosti čekých kotoučů se počítá i to, že se z nich nesmazávají loga a znaky, a navíc na mantinelech a plexisklech nezanechávají černé šmouhy.