Ptačí chřipka a volně žijící ptáci
Mezi zprávy číslo jedna posledních týdnů bezpochyby patří pravidelné informace o šíření nebezpečného virového onemocnění ptáků - takzvané ptačí chřipky. Toto onemocnění není novou záležitostí, poprvé bylo identifikováno v Itálii již před více než sto lety, samotný virus byl z ptáků poprvé izolován v roce 1961 v Jižní Africe.
Nositelem byl tehdy rybák obecný. Začátkem 80. let minulého století pak došlo k rozsáhlé epidemii ve Spojených státech, kdy do té doby málo nebezpečný virus zmutoval do vysoce patogenní formy s více než 90% úmrtností. Podobná situace se opakovala v letech 1999-2001 v Itálii, kde bylo v rámci preventivních opatření utraceno přes 13 milionů kusů domácí drůbeže.
Kmen chřipkového viru, který v poslední době sužuje asijské země a který se nedávno objevil i v několika evropských státech, byl poprvé identifikován v Hongkongu v roce 1997. V Asii se pak v posledních dvou letech lokální epidemie objevily v Thajsku, Jižní Koreji, Kambodži, Laosu, Indonésii, Japonsku, Číně, Mongolsku, Kazachstánu a v několika oblastech Ruska. Říjen pak přinesl první zprávy o výskytu ptačí chřipky ze západního Palearktu - z Turecka, Řecka a Rumunska, oficiálně dosud nepotvrzené zprávy z posledních dnů pak hovoří o výskytu ptačí chřipky v Británii, Chorvatsku a Švédsku. Za oběť této vlně virového onemocnění padly již miliony kusů domácí drůbeže a tisíce jedinců volně žijících ptáků. Příčinou tak vysokých čísel však není vždy přímo jen vlastní virus - chovy, ve kterých byly prokázány byť jednotlivé případy onemocnění, jsou z preventivních důvodů likvidovány za přísných veterinárních a hygienických opatření, v některých oblastech probíhá cílený odlov divokých ptáků za účelem veterinárního testování a množí se i případy neopodstatněného vybíjení volně žijících ptáků ve strachu před virovou nákazou. Ptačí chřipka primárně postihuje ptáky, nicméně její hlavní nebezpečí se skrývá ve schopnosti přenosu na člověka. Podle Světové zdravotnické organizace bylo v Asii v souvislosti s ptačí chřipkou doposud laboratorně potvrzeno 118 případů nákazy, z nichž 61 skončilo úmrtím - ve většině případů se jednalo o osoby, které pravidelně přicházeli do styku s nakaženými ptáky v umělých chovech drůbeže.
Události poslední doby nahrávají často přetřásanému názoru, že za šířením ptačí chřipky stojí volně žijící ptáci, kteří virus šíří během svých pravidelných tahových cest. Dokud byly jednotlivé epidemie lokalizovány na oblasti jihovýchodní Asie, nebylo příliš indicií, které by tuto teorii dokazovaly. Přímé důkazy chybí i nyní, nicméně je neoddiskutovatelnou pravdou, že existují ptačí tahové cesty mezi Ruskem a východní Evropou a že říjen odpovídá době, kdy řada ptačích druhů táhne do zimovišť.
Podívejme se nyní na fakta, která jsou v současné době známa o virech ptačí chřipky a o jejich výskytu a patogenitě u volně žijících ptáků. Viry vyvolávající ptačí chřipku se vyskytují podobně jako viry lidské chřipky v mnoha podtypech a kmenech, které se navzájem liší mimo jiné i mírou patogenity (schopností vyvolat onemocnění). Přirozeným rezervoárem ptačí chřipky jsou ptáci, nicméně podobné viry byly zjištěny i u kytovců, ploutvonožců a kunovitých šelem. Četnost výskytu chřipkového viru v populacích divokých ptáků je relativně nízká a virus ve většině případů nevyvolává samotné onemocnění - jedná se o tzv. kmeny chřipkového viru o nízké patogenitě (LPAI). Rozsáhlá studie, v rámci které bylo testováno 21 tisíc volně žijících ptáků 88 druhů, zjistila, že nejčastěji se viry ptačí chřipky vyskytují u vrubozobých (15,2 % testovaných jedinců), pěvců (2,9 %) a dlouhokřídlých (2,2 %). V rámci jednotlivých skupin pak byly nejčastějšími nositeli viru různé druhy racků a kachny divoké, přičemž vyšší procento výskytu bylo zjištěno u jedinců vypouštěných z umělých chovů, než u jedinců pocházejících z volné přírody. Jiná studie publikovaná v roce 2004 v prestižním časopise New Scientist analyzující 6 tisíc divokých ptáků z Hongkongu uvádí pouze jednoho jedince pozitivního na virus ptačí chřipky. Laboratorními pokusy bylo navíc zjištěno, že serotypy virů izolovaných z volně žijících ptáků bezprostředně nezpůsobují propuknutí ptačí chřipky u domácích ptáků. Domácí drůbež ohrožují vysoce patogenní kmeny podtypů H5 a H7 chřipkového viru typu A, které podle genetických rozborů mohou vznikat mutací kmenů o nízké patogenitě až u samotné drůbeže (tzv. vysoce patogenní ptačí chřipka - HPAI). U volně žijících ptáků jsou tyto kmeny extrémně vzácné. V poslední době nejnebezpečnější kmen způsobující úhyny domácích ptáků je označován jako H5N1. Z doby do roku 1997, kdy byl poprvé zjištěn u drůbeže, je znám pouze jeden případ výskytu u volně žijícího ptáka. V posledních letech se těchto nálezů objevilo víc - sokol stěhovavý v Hongkongu, zejezobi asijští v Thajsku, vodní ptáci v Číně (v tomto případě se jednalo o epidemii, kdy na jezeře Qinghai během krátké doby uhynulo přes 1000 jedinců různých druhů) a případ ze začátku srpna, kdy na dvou jezerech v severním Mongolsku uhynulo 89 vodních ptáků různých druhů. Kromě mongolského případu se ale s největší pravděpodobností vždy jednalo o nákazu od domácích ptáků žijících v dané oblasti (schopnost přenosu drůbež - volně žijící pták byla již několikrát prokázána). Vysoce patogenní kmeny ptačí chřipky, jako je H5N1, jsou totiž pro volně žijící ptáky stejně nebezpečné jako pro ptáky domácí - virus u svého hostitele rychle vyvolává onemocnění, které následně vede k úhynu, některé zdroje uvádí 100% úmrtnost do 48 hodin. Divocí ptáci, ze kterých byl tento smrtící kmen izolován, byli v naprosté většině případů již nemocní nebo mrtví. V tomto ohledu je zajímavá zpráva Mezinárodního úřadu pro nákazy zvířat. Ta v rámci kontrolního odlovu vzorku divokých ptáků v Novosibirské oblasti na Sibiři, který proběhl začátkem října, uvádí zástřel 4 ptáků, u nichž byl prokázán virus H5N1. Jednalo se o vodouše kropenatého, lysku černou, kopřivku obecnou a poláka velkého. Stejná zpráva nicméně uvádí, že míra patogenity nalezeného viru nebyla doposud určena.
Do prvních nálezů ptačí chřipky ve východní Evropě se odborníci na základě výše zmíněných poznatků domnívali, že je nepravděpodobné, aby volně žijící ptáci mohli sloužit jako vektor pro přenos onemocnění na dlouhé vzdálenosti během migrace. Tah je sám o sobě energeticky náročná záležitost, kterou úspěšně dokáží podstoupit jen zdraví ptáci. Události posledních týdnů nám však dávají najevo, že o způsobech přenosu a o charakteru výskytu ptačí chřipky mezi volně žijícími ptáky toho stále mnoho nevíme.
Když v prosinci 2003 vypukla epidemie ptačí chřipky v Jižní Koreji, následně se v lednu 2004 objevila ve Vietnamu a v únoru v Indonésii, byli jako jedni z hlavních viníků také označováni divocí ptáci. Časoprostorový posun nemoci však neodpovídal žádnému migračnímu schématu žádného z divokých tažných ptáků - k přenosu tedy muselo dojít prostřednictvím transportů nakažených domácích ptáků nebo prostřednictvím nějakého jiného, doposud neznámého vektoru. Ani v jiných případech doba propuknutí asijských epidemií většinou neodpovídala době, kdy v dané oblasti táhnou ptáci. Jak již ale bylo řečeno dříve, na základě posledních událostí tuto variantu nelze vyloučit, o tom ostatně hovoří i stanovisko Světové zdravotnické organizace: "Na základě současných událostí je pravděpodobné, že někteří tažní ptáci se podílejí na přímém šíření smrtelně nebezpečného viru H5N1 v jeho vysoce patogenní formě."
Ptačí chřipka ve své nebezpečné podobě je reálným nebezpečím, které nesmí být podceňováno. Jejímu studiu a preventivním opatřením je věnováno zvyšující se množství materiálních i finančních prostředků. Role volně žijících ptáků v šíření vysoce patogenní formy ptačí chřipky zatím není jednoznačně objasněna, je však nutné a správné tuto možnost brát v úvahu. Odborníci včetně zástupců Světové zdravotnické organizace (WHO), Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a Mezinárodního úřadu pro nákazy zvířat (OIE) se však shodují, že jakákoliv forma kontroly ptačí chřipky u volně žijících ptáků není proveditelná a že je vysoce nepravděpodobné, aby případné vybíjení jakýchkoliv divokých ptáků mohlo zastavit její šíření.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
