Prý nemáme jít k volbám, ale dělat revoluci

Máme vytvořit široké hnutí, které spojí lidi odlišných politických názorů a usměrní společenskou frustraci do vlny "sametové" destrukce. Ta smete současný zkorumpovaný systém a uvolní prostor novým politickým silám, novým elitám. Taková revoluce prý může oslovit i Západ, neboť i ten prožívá krizi politické legitimity.

Jako čtenář jsem byl v prvním okamžiku vyjevený. Jako kdyby mi někdo předvedl cosi netušeného, nač mi rozum nestačí. Pak mě napadlo, že jde o žert, ale do apríla bylo ještě daleko. Přitom způsob, jakým autor líčí současnou mizérii, je drsný, ale nikoli nevýstižný: česká politika je v dlouhodobé agónii, je zkorumpovaná, myšlenkově vyprázdněná, mohou za to politické strany, od nichž už nelze nic čekat. - Pak jsem začal přemýšlet, zda má česká společnost na to, aby provedla zdařilejší reprízu listopadového převratu, jímž se máme dle autora článku inspirovat.

Byla to tehdy revoluce? Podnět přišel zvenčí, starý režim se sesypal, protože se zhroutil všude kolem. Nastalo vakuum, ale chyběla revoluční vůle, která by napájela dynamiku polistopadových změn. Někteří teoretici z řad právníků a ekonomů přesto ujišťují, že to revoluce byla. Jistě, prosadily se některé změny, jaké bývají zpravidla důsledkem revolucí. Vznikla svobodná média, politické strany, volený parlament, ústavní soud, správní soud, masivní přesuny vlastnických vztahů. Ty nové instituce však vznikaly spíše nápodobou poměrů na Západě, případně kdysi dávno u nás. Ale lidé v nich se příliš nezměnili. Morální stav společnosti je vlastně pokračováním poměrů předlistopadových, snad jen s tím rozdílem, že mnozí, zejména ti, kdo se podíleli na změnách vlastnických vztahů, ztratili zábrany.

Kde bere pan Drulák naději, že by "sametová" repríza dopadla lépe? Že vůbec může nastat? Může dělat revoluci otrávená, apatická a atomizovaná veřejnost? Skutečná revoluční změna má zpravidla nějakou inkubační dobu. V té se formuje masové hnutí, jehož cílevědomý předvoj tvoří program a poté využije příležitosti a stane se roznětkou. Jednou jsou to jakobíni, jindy bolševici nebo třeba nacisté. Součástí jejich elánu je vždy naděje, že revolucí mohou získat. Nic takového u nás neexistuje - snad s jedinou zlověstnou výjimkou: nelze popřít, že stupňující dynamiku jeví hnutí, jemuž říkáme neonacistické.

Zdá se, že pan Drulák prostě ztratil nervy. Není sám, kdo vnímá obecnou mizérii. Ale ne všichni ji vnímáme stejně. Záleží ta tom, k jaké sociální, profesní a generační skupině patříme. Stýskání je všeobecné. Jeho společným jmenovatelem je obava z budoucnosti. Ale podoby té obavy jsou různé. Domnívám se, že tou nejrozšířenější je strach z hmotné nouze, ze ztráty jistot, živený růstem cen, zejména energie, nájemného, růstem finanční spoluúčasti ve zdravotnictví. Ten strach zvyšuje nejistá prognóza současné hospodářské recese, která naznačila další hrozbu - nezaměstnanost. To je důvod vytrvalé preference levicových stran, tedy i jejich "bonusu" do budoucna. Ostatní strany jsou v krizi: lidovci, zelení i ODS.

Ne, revoluce se konat nebude, "nejsou lidi". Vidím jiné možnosti. Předčasné volby by mohly přinést levici vítězství natolik oslnivé, že by prakticky vyřadilo opozici, což by pro demokracii v této zemi nebylo dobré. Nebo by mohly nastolit zase nějakou "stojedničkovou" většinu - pokud se stranám, které jsou v krizi, podaří ji přes léto překonat. Zkrátka: domnívám se, že současná situace nemá stranickopolitické řešení, protože její příčiny tkví v oblasti "předpolitické". Tu vytváříme každý sám v sobě a v nejbližším okolí. Vymanit se ze závislosti na mediální masáži, přestat věřit, že "peníze jsou až na prvním místě", myslet na budoucnost nejen vlastní, ale nás všech, i těch po nás, řídit se morálním minimem, jak ho stanoví Desatero - ano, to by byla revoluce. Snad by měla větší smysl než ta, k níž vyzývá pan Drulák. Jakou má u nás šanci, to nevím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .