Prý nejsme dosti svobodni...
Před časem vysílala tato stanice jeden ze svých interaktivních pořadů, tedy takových, do nichž vstupují i posluchači. Tento začal otázkou, zda se dnes cítíme svobodni. Převážná většina účastníků sdělovala, že nikoli.
Ukázalo se, že otázku svobody vnímají ve velmi určitém smyslu, a to jako svobodu ovlivnit současnou společensko politickou situaci svého národa, resp. státu. - Údajná nesvoboda pak spočívá v nemožnosti zamezit nepravostem, případně ty existující odstranit.
Nevyrozuměl jsem, zda by vůle posluchačů ráda směřovala nikoli k odstraňování, nýbrž k vyváření nějakých skutečností. Ale to zatím ponechávám stranou. Nemohu se totiž vyhnout otázce, která má logickou přednost: totiž zda a jak je ovlivňování společensko politické situace jednotlivcem vůbec možné.
Mám se sebou zkušenost, že přímo ovlivnit mohu jen to, čeho jsem přímo účasten. Tedy svůj osobní život, případně život těch, kdo jsou na mě bezprostředně závislí. Jinak účinnost mého vlivu klesá takříkajíc "se čtvercem vzdálenosti" (to je výraz, který jsem kdysi zaslechl při výuce fyziky). - Společensko politická situace je něčím, co je v tomto smyslu velmi vzdálené, i když se mě bytostně týká. Mohu ji ovlivnit jen málo a nepřímo, s tím ovšem, že při tom zdaleka nejsem sám.
Podíl vlivu jednotlivce na fungování společnosti je problémem snad už od dob, kdy vnikl stát. Jeho závažnost v průběhu staletí postupně vzrůstala. Zvláště naléhavou se stává na prahu doby, jíž říkáme moderní. Jeho poměrně nejpřijatelnějším řešením je - demokracie. Té se naše stanice věnovala nesrovnatelně víc než jiná média. Je to demokracie zastupitelská, nelze jinak. Jsou nás miliony. Musíme svou vůli delegovat. Teď jde o to, zda nás naši zastupitelé zastupují a zda je tím vůbec pověřujeme.
Mechanismem pověřování a zastupování jsou politické strany. Právě z nich se naši zastupitelé rekrutují. Strany (všimněme si, že jim říkáme pohrdavě "partaje") mají svá vedení, aparáty a členstvo. Je v nich organizováno (dle mého přibližného odhadu) něco málo přes sto tisíc občanů. Protože je nás 10 milionů, je to něco málo přes jedno procento. To není moc.
Nahlížíme-li partajím do kuchyně, zjistíme navíc, že vliv členské základny na rozhodování vedení je problematický, protože nepočetnou stranu lze snadno zmanipulovat. Komunikace řadových straníků s nestranickou veřejností je také problematická. Kromě venkovských lokalit lidé většinou nevědí, kdo z jejich bližních je ve straně a v jaké. Zkrátka: kontakt politických elit s veřejností je chabý, je-li vůbec nějaký. Stranické špičky ho suplují sledováním výzkumů veřejného mínění. To je ovšem fenomén proměnlivý a povrchový. Nejde přitom o komunikaci interaktivní.
Je ale třeba dodat, že většina veřejnosti o jiný kontakt neusiluje. Vůči politice zaujímá divácký postoj. Sleduje televizi a buď tleská, anebo častěji píská. Proces pověřování a zastupování proto nefunguje, jak by měl. Proto naše politická reprezentace v tomto směru zlenivěla. Není divu. Proč by se měla snažit, je-li veřejnost pasivní?
Kdo žehrá na svou nesvobodu, měl by si položit otázku, zda mu takový stav vlastně nevyhovuje víc, než kdyby sám do tvorby politiky vstoupil. Třeba přijetím veřejné funkce, na niž intelektuálně stačí, ale která by vyžadovala úsilí a čas. Nebo kdyby dokonce vstoupil do některé strany. Vím, že je to obtížné, protože v takovém případě člověk narazí už na místní úrovni na ustálené poměry, které vykazují tytéž nectnosti, jaké vnímáme na úrovni špičkové. Někteří podnikavci to zkoušejí. Stává se, že místní organizaci nějaké strany (je jedno, které) šturmuje sehraná parta, která má konkrétní materiální, resp. mocenský zájem. Ovlivní pak její vedení, ale i výsledky komunálních voleb. A je to znát. Naše strany jsou - zajisté: jak která a jak kde - federacemi právě takových zájmových skupin. A je to opět znát.
Všimněme si, že do politiky vstupuje ten, kdo chce. A když o to moc stojí, když se v ní zorientuje a je šikovný, většinou v ní zůstane. Motivace vstupu bývá různá. Naše politická sféra prošla v tomto směru určitou selekcí. Po listopadovém převratu v ní byla řada lidí, jejichž pohnutky byly nadosobní, idealistické, ale oni to neuměli. Idealisty během krátké doby vytlačili pragmatici. Uměli to. A snáze se domluvili. Naše politická scéna je poměrně dobře "zorchestrovaná", sehraná. Pokud ti, jimž se to nelíbí, v sobě nenajdou ochotu do politiky vstoupit, nejprve do té místní, zůstane při starém. Pak by si ale neměli stěžovat na svou nesvobodu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.