První volba

Chci tím říct, že mi přijde, jako bychom ty eurovolby nebrali moc vážně. Přitom ještě před nějakými patnácti lety tady v téhle zemi žilo jistě málo lidí, kteří by si dokázali nepředstavovat, že v dohledné době budou moct jít volit zástupce České republiky do evropského parlamentu.

Dnes to mnoha spoluobčanům přijde nejen normální, ale ještě jim jistě bude zatěžko se do volební místnosti vůbec dokodrcat.
Ale možná, že je to tak správně.

Vlastně ani nevíme,o co jde. A do čeho jdeme. A tak dále. Navíc, vzhledem k tomu, jak malá je obecná vážnost toho, čemu říkáme politika, nejenže eurovolby budou spíše o tom, co si lidé myslí o domácí politické scéně, ale budou i o tom, co si lidé myslí o vztahu mezi politickou scénou a veřejností.

Nicméně - až bude účast ve volbách jakákoli, a přes všechny výhrady, které může člověk mít k těm stovkám kandidátů desítek stran a straniček, je to (alespoň pro mne) uspokojivý zážitek.

Nejen, že si v krámě mohu vybrat z více, než dvou modelů bot, ale mohu se účastnit (nepatrným sice, ale přesto osobním podílem) na běhu širšího okolí.

I přes všechny stížnosti, které se průběžně ozývají na adresu domácí politické scény, i přes všechny ty výhrady proti těm kandidátům na europoslance, kteří ještě před několika měsíci běsně horlili proti celé Evropské unii a najmě proti naší účasti v ní, je to pro republiku dobrý dvouden a člověk může v leccos doufat.

Například v to, že zvolení naši zástupci nebudou na evropské parlamentní fórum zatahovat všemožné domácí nešvary, nýbrž, že se naopak tím, jak nahlédnou do trochu jiného politického světa, něčemu přiučí. Ti bystřejší rozhodně. V to dokonce věřím.

Takže doufám i v to, že jakousi neodvratitelnou zpětnou vazbou se jejich evropské zkušenosti začnou časem promítat i do činnosti jejich soustraníků na domácí politické scéně.

Doufat lze, podle mého, i v to, že podobná zpětná vazba bude fungovat i oblasti jakéhosi neustále zmenšeného národního sebevědomí, které se (rovněž neustále) projevuje na jedné straně téměř všudypřítomnou xenofobií, tedy hrůzou ze všeho cizího, na straně druhé pak (doplňkově) neustálým sebepřesvědčováním se o vlastní (národní) výjimečnosti a výlučnosti. V téhle oblasti by účast domácích politiků na evropském fóru mohla přinést, skrze ně i na domácí scénu, dvojí uklidnění - jednak v tom, že v Evropě kolem nás nežijí "uzenky", "vepři", "žabožrouti", "lenoši" a podobně, a že tedy až tolik čeho se bát, a za druhé, že tak výluční zase nejsme, že nemusíme úplně všechno vymyslet od začátku znovu, a že se třeba od svého (nyní již evropského) okolí můžeme přiučit. Protože, i kdyby tenhle evropský štulec, tohle evropské pobídnutí nemělo nějakým způsobem zafungovat, pak už nevím.

Výsledky evropských voleb toho hodně napoví také o preferencích pro příští domácí parlamentní volby, které by za normálních okolností měly být za dva roky. I v tomhle ohledu to bude pro celou společnost cenná zkušenost. Doufejme, že se jí podaří využít v budoucí obecný prospěch.