První pozemní válka NATO?

Kromě toho, samozřejmě, že tu jde o budoucnost samotného Afghánistánu a o osud jedné z nejvýznamnějších fází boje s mezinárodním terorismem.

Ale proč vlastně jde v Afghánistánu o budoucnost Atlantické aliance jako takové? Na mezinárodních fórech, jako byla minulý týden schůzka ministrů zahraničních věcí NATO ve Vilniusu nebo konference o bezpečnosti v Mnichově, se o tom hovořilo. Ale nejsem si jist - podle toho, co o tom čtu - že tam někdo otevřeně poukázal na to, co bych já považoval za podstatu věci. Ona je totiž trochu delikátní, neboť problém spočívá ve dvojím pojetí mise mezinárodních sil v Afghánistánu.

Podle amerického ministra obrany Roberta Gatese svádí NATO v Afghánistánu svou první pozemní válku. Připomenu - jen kvůli lepšímu porozumění - že první leteckou válkou NATO bylo bombardování vojenských cílů na srbském území, když se NATO v r. 1999 rozhodlo vojensky řešit kosovskou krizi. Bylo to, mimochodem pouhých pár dnů potom, co Česká republika do NATO vstoupila. Boje, které se nyní se stále větší intenzitou odehrávají v Afghánistánu vidí tedy dnes americký ministr obrany jako první pozemní válku NATO. V nepřímé a rozpačité polemice s touto interpretací poukazoval zatím německý i jiný evropský tisk i někteří evropští státníci a diplomaté na to, že poslání vojenských i civilních kontingentů svých zemí v Afghánistánu vidí spíš v pomoci při rekonstrukci země a při zajištování bezpečnosti ve spolupráci s místní policií a s afghánskou armádou, což se asi nedá nazvat válkou. Vojenské a civilní kontingenty 26 členských zemí NATO a ještě dalších 13 nečlenských zemí plní v Afghánistánu své úkoly v rámci ISAF, tedy v rámci Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti v Afghánistánu, které byly zřízeny na základě mandátu Spojených národů.

Vůbec není nelogické, že existuje rozdíl mezi tím, jak cíle mezinárodních sil v Afghánistánu vidí americký ministr obrany a jak je vidí,dokonce i v podání svého generálního tajemníka, Atlantická aliance. Američané v roce 2001 vojensky rozprášili Tálibán a rekruty al Kajdy, která tu měla výcvikové tábory, a pak hledali v rámci své vlastní operace Trvalá svoboda Bin Ládina a pronásledovali zbytky al Kaidy. Nabídku NATO na účast v afghánské operaci hned po 11. září odmítli. NATO pak začalo v Afghánistánu působit až rámci rekonstrukce země a zajišťování bezpečnosti.

Poslouchal jsem tento týden na radiožurnálu ministra zahraničí ČR Karla Schwarzenbergra. Přesto, že Česká republika, na rozdíl třeba od Němců, Francouzů, Španělů či Italů, do nebezpečné zóny Afghánistánu svůj kontingent vojáků a civilních odborníků vyslala, i Karel Schwarzenberg definuje úkoly českého kontingentu jinak než jako účast ve válce: cituji - teď otevíráme PRT, tedy provinční rekonstrukční tým, který se bude opravdu starat o zvelebení té provincie, kde bude působit. Má to samozřejmě taky své bezpečnostní aspekty. My máme polní nemocnice, my děláme v Afghánistánu spoustu věcí.

I podle českého ministra zahraničí jde především o to, vrátit normální život oblasti, kde vláda z Kábulu není ještě schopna sama udržovat pořádek a zajistit její znovuvýstavbu. Schwarzenbergova slova se příliš nelišila od toho, co v těchto dnech říkají v polemice o Afghánistánu němečtí politici, k nimž především míří žádost Američanů, aby vyslali vojáky do bojů na jihu země. Rozdíl mezi dosavadním postojem české a německé vlády tu ale je, a značný:

Český kontinget právě odjel do Logaru, do té nebezpečnější zóny Afghánistánu, zatímco Němci stále trvají na tom, že jejich rekonstrukční týmy budou i nadále na klidném severu země. Zda to tak zůstane, to asi ukáže dubnový summit NATO v Bukurešti.

Nicméně neúspěch předchozích intervencí západních zemí v Afghánistánu (včetně té ruské, samozřejmě) výmluvně dosvědčuje, že jen válčit, jen silou neutralizovat náboženský fundamentalismus a jeho militantní složku Talibán, to že povede pravděpodobně pouze k tomu, že v reakci na to se do řad teroristů bude jak v Afghánistánu tak také v Pákistánu hlásit čím dál víc dobrovolníků, adeptů mučednické smrti. Intervence Západu v Afghánistánu neztroskotá jedině tehdy, bude-li kombinovat zvyšování bezpečnosti se snižováním bídy. To jsem slyšel i z úst amerického generála a bývalého velitele NATO Jamese Jonese. Slova ministra Schwarzenberga, která jsem tu citoval, mě utvrdila v přesvědčení, že česká zahraniční politika tohle ví. Stejně jako to věděla v Bosně, v Krajině, tehdy ještě zvané Srbská a v Kosovu, kde všude působily české vojenské mise.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .