Průvan na ministerstvech

V českých poměrech se totiž vžilo, že pokud nějaká strana obsadila ministerský post, neměl šéf resortu úplně volnou ruku při výběru svých spolupracovníků.

V rámci koaličních dohod mu bylo obsazení křesel náměstků de facto politicky nadiktováno. Nyní tomu tak není. Navíc v některých resortech došlo k nestandardním personálním změnám těsně před volbami, nebo dokonce až po nich. Asi největší rozruch byl ve zdravotnictví. Davidu Rathovi se během relativně krátké doby podařilo obsadit klíčové posty v resortu kontroverzními lidmi. Když se k tomu přidá tvrdý střet s tehdy stínovým ministrem za ODS Tomášem Julínkem, dalo se očekávat, že střídání stráží nebude doprovázeno přátelskými úsměvy a tisknutím ruky.

Nebylo tudíž překvapením, že Rath neasistoval uvádění Julínka do úřadu. Naopak asi málokdo očekával, jaký průběh bude mít personální obměna vedení ministerstva. Rathovi náměstci neměli důvod Julínkovi start v nové funkci usnadnit. Lze v této chvíli spekulovat o tom, zda onemocnění jednoho z nich je shodou okolností, nebo snahou zkomplikovat novému ministrovi práci. Přesto je poněkud komické, když Julínek přes média vyzývá své podřízené, aby se s ním kontaktovali. Lze si představit elegantnější způsob, jak si na ministerstvu zjednat pořádek. Navíc je sporné, nakolik údajně nezvěstní úředníci mohli narušovat chod instituce pod novým vedením, pokud by nebyli v kontaktu se svým pracovištěm, o jejich fyzické přítomnosti ani nemluvě. Zkrátka konflikt mezi Rathem a Julínkem pokračuje a svým průběhem připomíná frašku. Bude zajímavé sledovat její vyvrcholení, pokud se naplní předpoklady, že se k moci opět vrátí Paroubkova vláda a s ní i Rath do čela zdravotnictví. Odhlédneme-li od tohoto konkrétního sporu, nevybočuje personální smršť z dosavadních zvyklostí. Noví ministři si i v minulosti vybírali své spolupracovníky a politické strany se snažily upevňovat v jednotlivých resortech svoji moc. Třeba tím, že se obměňovaly i posty ředitelů odborů a často byla důležitější stranická příslušnost, než výsledky práce.

K velkému personálnímu zemětřesení nedocházelo pouze v momentech, kdy jednotlivé kabinety na sebe nějakým způsobem navazovaly. Třeba, když v první polovině devadesátých let opakovaně vládla koalice ODS, lidovců a ODA, nebo když po menšinové vládě ČSSD nastupoval kabinet, ve kterém sociální demokraty doplňovali unionisté a lidovci. I v těchto případech však docházelo k výrazné obměně. Konkrétně v momentech, kdy si jednotlivé strany mezi sebou vyměnily ministerstva.

U Topolánkova kabinetu může být diskutabilní, zda by se do zásadních personálních změn měl pouštět. Odpůrci takovýchto kroků mohou namítat, že vláda je menšinová a nemá předjednánu dostatečnou podporu pro získání důvěry ve sněmovně. Tudíž je pravděpodobné, že by mohla v brzké době padnout. Podle ústavy jde však už nyní o plnohodnotný kabinet, který může normálně fungovat. Tedy i obsazovat na ministerstvech jednotlivé posty podle svých představ, bez ohledu na to, jakou má vláda před sebou perspektivu. Pravidelná personální zemětřesení po volbách mohou být názorným příkladem, že státní správa v České republice je zpolitizována více než je zdrávo. V zavedených demokraciích sedí na ministerstvech profesionální úředníci, kteří se nemusí ohlížet na to, kdo je momentálně u moci. Pokud svoji práci vykonávají kvalitně, nemusí se bát, že po volbách a příchodu nového šéfa přijdou o místo. V resortu se mění pouze ministr se svým sekretariátem a některý z náměstků. Tím veškeré změny končí. Ostatně satirický seriál Jistě pane ministře s nadsázkou ukazuje, k čemu je to dobré. Třeba v novém zákonu o státní službě, pokud bude vůbec někdy přijat, se bude pamatovat na to, že by ministerstva neměla být pašalíkem politických stran a živnou půdou pro nejrůznější lobby, ale kvalitním úřadem zajišťujícím v daném resortu chod státu bez ohledu na momentální rozložení politických sil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .