Prsty do uší a otevřít pusu. Na nejhorší noc svého života vzpomíná pamětnice bombardování Drážďan
Před sedmedesáti lety zmizelo během jediné noci celé město pod haldou sutě. Drážďany navždy ztratily historický barokní ráz.
Během spojeneckých náletů zemřelo v Drážďanech podle odhadu historiků na 25 tisíc lidí. Přestože spojenci ke konci války systematicky bombardovali města nacistické říše, lidé v Drážďanech si nepřipouštěli, že by je mohl potkal osud Berlína, Hamburku, ale i Londýna nebo Coventry.
Málem mezi nimi mohla být i tehdy čtrnáctiletá Ursula Elsnerová. „Byla to nejhorší noc mého života,“ vzpomíná paní Ursula.
"Znala jsem každý kout kostela panny Marie. Byl skoro jako můj druhý dětský pokojíček." Ursula Elsnerová mluví o Frauenkirche, symbolu Drážďan, který ležel jako hromada sutě a kamení až do poloviny 90. let v centru města.
Pozor, pozor, letecký útok na Drážďany
Otec paní Elsnerové byl poslední inspektor tohoto kostela, který byl dokončen v barokní podobě v polovině 18. století. "Otec mě bral každý den na kontrolní obchůzku kostela. Hrál často na varhany a já mu obracela noty."
Ursule Elsnerové bylo na konci války 14 let. Do začátku roku 1945 se válečné útrapy městu i rodině paní Elsnerové vyhýbaly. Bydleli vedle kostela, na Novém trhu, na Neumarktu. Peněz vydělal otec dost na to, aby paní Elsnerová a její mladší bratr Dieter měli bezstarostné dětství. Včetně masopustního pondělí v únoru 1945.
"13. února jsme se s bratrem vrátili vpodvečer domů z masopustního karnevalu unavení. Po desáté hodině se městem rozezněly sirény. Matka vešla do pokojíčku a chtěla, abychom rychle vstali. Pustila rádio a tam se říkalo: pozor, pozor, letecký útok na Drážďany."
Tato zpráva nevzbudila velký rozruch. Několik poplachů město zažilo, spojenci pokaždé vysypali bomby na jiné město, na Lipsko, Chemnitz, Berlín. Z vojenského hlediska Drážďany nejsou významné, tím se místní utěšovali. O tom, jak moc se mýlí, se přesvědčili záhy.
Ursula Elsnerová už v tuto chvíli sedí s matkou a bratrem ve sklepě, spolu s dalšími nájemníky domu. Zaslechli dunění bomb, první vlna náletu skončila, zdravotníci nosí do jejich sklepu raněné, které posbírali na náměstí.
Projít hořícím domem
"Poprvé v životě jsem viděla umírat člověka. Vedle nás ležela žena, která chrčela a sténala. Bylo to strašné. To bylo moje první setkání s válkou." Krátce poté se k městu přiblížila druhá vlna, tentokrát městské sirény mlčely. Drážďany byly bez proudu.
"Slyšeli jsme dunění, bzukot, jak se přibližuje. Tentokrát to bylo horší, silnější. V dálce jsme slyšeli první výbuchy. A ty se blížily a blížily."
"Ve sklepě byl najednou průvan, výrazné syčení. Jeden z vojáků, který se schoval v našem sklepě, řekl: Rychle si lehněte na zem, prsty do uší a otevřete pusu. To jsme udělali. Říkali, že nám může tlakem prasknout bubínek i plíce. Poslechli jsme."
To jim zachránilo život, alespoň pro tuto chvíli. V ten okamžik padala přímo na jejich dům letecká bomba. "Najednou se ozvala strašlivá rána, jako když hrom praští. Byla to rána, kterou sotva dokážu popsat. Zdi ve sklepě se třásly, ze stropu spadla omítka, zhaslo světlo, v očích jsem měla prach. Lidé byli zděšení a někteří se modlili a prosili Pána Boha o pomoc."
Byl to přímý zásah, z jejich domu mnoho nezůstalo. Matka paní Elsnerové popadla obě děti a musela s nimi projít hořícím domem. Další okolnost, která jim zachránila život.
"Kdo zůstal v našem sklepě, zemřel. Uhořeli, protože dům hořel a brzy se zřítil. Neumarkt byl v jednom ohni, hořelo, nebe bylo strašlivě rudé. Z kostela panny Marie stoupaly černá hustá oblaka dýmu."
Chtěli se dostat k Labi, ale nemohli ani o krok vpřed, protože je strhávala ohnivá bouře. Jednou rukou si chránili oči, druhou se pevně drželi matčina kabátu. S vypětím všech sil došli k lucerně na náměstí, které se drželi vší silou. Tam přečkali do rána.
"Šla jsem po ulici a zakopávala o hlavy hlavy, nohy a další části těl. Na to nikdy nezapomenu, tyto obrázky se mi vryly hluboko do paměti."
Nemá smysl někoho obviňovat, nejsme bez viny
V někdejší drážďanské plynárně visí monumentální obraz, který ukazuje zkázu Drážďan. K vidění je od letošního ledna. Je pověšený v kulaté věži bývalého plynového zásobníku na železné konstrukci podél obvodních stěn. Na délku má 100 a na výšku 30 metrů. Tento panoramatický obraz vytvořil německý umělec Yadegar Asisi.
Panorama Yadegara Asisiho je projektem, který zapadá do nového konceptu drážďanské radnice, která hledá způsob, jak si vybombardování města připomínat. Kulturní referent drážďanské radnice Johannes Schulz.
"Město Drážďany se snaží spolu s občanskými sdruženími toto výročí zbavit rituálů. Méně oficiálních akcí, třeba pokládání věnců. Snaží se podporovat individuální vzpomínky, přinést různé aspekty výročí, protože zničení Drážďan je komplexní událost."
Různé ideologie si toto výročí vykládají po svém. "V NDR se z 13. února hned po válce stal pojem politického boje během studené války. Na příkladu Drážďan se mělo ukázat, že se Západ chystá na novou válku. Vyrovnávání se s nacistickou minulostí Drážďan nebylo důležité."
V Drážďanech poprvé hořely knihy, které se nacistům nelíbily. Byla tady první výstava obrazů, které nacisté řadili mezi takzvané zvrhlé umění. Z Drážďan se také vypravovaly transporty Židů do plynu. Interpretace, že Drážďany byly pouze obětí druhé světové války, zkrátka neobstojí.
"Vždyť Německo také shazovalo na Anglii bomby. Tam také umírali lidé." Ursula Elsnerová má v této otázce jasno. "Nemá žádný smysl někoho obviňovat, protože Německo válku začalo. Nejsme bez viny."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.