Protikladné názory k diskusi o podobě Evropské ústavy

Francouzský prezident Francois Mitterrand, i když by to na veřejnosti nikdy nepřiznal, by odklad sjednocení Německa také přivítal. Prozíravý obyvatel Elysejského paláce však souběžně podnikal kroky, počítající s nevyhnutelným. S důsledky jednoho z nich se minulý týden potýkali členové Evropské unie, když rozhodovali, zda si Paříž a Berlín vyslouží sankce za nedodržení limitu rozpočtových schodků, předepsaného pro země používající euro. Podle představ Francoise Mitterranda měla společná evropská měna sjednocenou Spolkovou republiku vevázat pevněji do struktur evropské integrace. Silnější Německo nemělo oslabit francouzský vliv.

Prozíravý prezident nezapomněl, že v politice je nutné, protože často užitečné, rozehrávat partie na více šachovnicích. Tak se zrodila i myšlenka Výmarského trojúhelníku, jehož vrcholy tvořily Paříž, Berlín a Varšava. Z jednoduché politické konstrukce měl vzejít na první pohled jasný zisk. K tradičnímu francouzsko-německému tandemu, který v minulých letech určoval tempo a směr evropské integrace, připojoval největší a nejlidnatější zemi střední Evropy, uvolněné z vlivu Moskvy. Paříž tak zároveň vycházela vstříc zájmu Berlína, aby východní hranice Evropské unie se do budoucna nerovnaly hranicím Spolkové republiky.

Jednoduchý nápad, zřetelné politické výhody. Tato rovnice platila po celé minulé desetiletí. Protože Francois Mitterrand již není mezi námi, nelze odhadnout, jakou rovnici by sestavoval dnes. Jisto ale je dnes, že jeho nástupce Jacques Chirac se do té bývalé nedokáže srovnat a dnešní rozpory mezi Paříží a Varšavou jsou toho důkazem.

Vysvětlení je třeba hledat ve výměně kulis. Mitterrandova rovnice platila, dokud bylo rozšíření Evropské unie stále ještě projektem, který se má teprve stát. Do té doby měli na spolupráci zájem všichni zúčastnění. Když se v prosinci 2000 začalo na summitu ve francouzské Nice dohadovat, jak bude vypadat vnitřní mechanika unie po jejím rozšíření z patnáctky na pětadvacítku, uměla se Varšava překvapivě rázně ozvat. Její zástupci důrazně oponovali, když se doslechli, že by polských poslanců v Evropském parlamentu mělo být méně, než by odpovídalo jejich představám. Razantní vystupování se vyplatilo. Počet přislíbených křesel ve Štrasburku vzrostl a Polsko spolu se Španělskem mohlo pro případy rozhodování kvalifikovanou většinou počítat, že po svém vstupu do Evropské unie bude jeho 27 hlasů jen o dva méně, než 29 takřka dvakrát lidnatějšího Německa.

Tento nepoměr by v Paříži a v Berlíně lehce strávili, kdyby nadále platila výše zmíněná Mitterrandova rovnice, protože vliv všech tří členů trojice by se sčítal. Na počátku letošního roku Polsko ukázalo, že svůj zájem na dobrých vztazích se Spojenými státy klade přinejmenším stejně vysoko jako ohledy na své partnery ve Výmarském trojúhelníku. Za svou podporu Washingtonu v irácké krizi si země střední a východní Evropy vysloužily Chiracovu nezdvořilou poznámku o tom, že promeškaly dobrou příležitost mlčet. Pamětníci si vzpomněli na proslulé rady Velkého bratra a političtí praktici jen podotkli, že není svědka, který by dokázal, že prezident Chirac a kancléř Schröder se před svým společným lednovým prohlášením k Iráku dotazovali na názor svých evropských partnerů.

V debatě o Evropské ústavě, která nastavuje nové mechanismy vlivu v rozšířené unii, jakoby Paříž ještě nedokázala korigovat někdejší Mitterrandův kalkul. Po přijetí nových členů je třeba uvažovat o nových trumfech, než je podpora vstupu. Tato logika ale platí i pro Polsko. A kdo začal hrát za sebe, nemůže se divit, že si stejně počínají i ostatní. O vlivné spojence, kteří počítali s jeho podporou, by Polsko mohlo přijít a náhrada za ně nemusí být jistá, natož pak trvalá.