Protesty v Moldavsku

Nejchudší země Evropy prožívá zpětně bouřlivé dny, které si odbylo ne nejbohatší Rumunsko tehdy s Čaučeskem v čele před 20lety, nyní je Rumunsko v EU i NATO; Ukrajina se o podobný, avšak už ne soudobý převrat pokusila oranžovou revolucí před pěti lety, Gruzie s revolucí růží zaostala ještě o další dva roky. Čas pouličních revolt zjevně pominul a Moldavsko kulhající apendixem převážně ruského Podněsteří, svůj čas zjevně zaspalo. Otevřeně řečeno, nedospělo do něho historicky včas. I proto se naskýtá přehršel otázek, proč právě teď? Ano, parlamentní volby vyhráli sovětským reumatismem zkostnatělí komunisté. Ale vlastně jen znovu! Navíc v parlamentu mají o dest křešel méně než při posledním volebním triumfu, 61 ku 101. Hlasování sledovali u uren mezinárodní pozorovatelé, kteří hrubé prohřešky proti svobodnému vyjádření vůle občanů nezaznamenali. Proč tedy právě teď a tady.

Odpověď je třeba hledat právě v minulosti. V promarněných šancích a zborcených nadějích. V Moldavsku po Hubených letech zůstali už jen důchodci a mládež. Ti první volí z vděčnosti komunisty, protože jim zajistili alespoň minimální jistotu, penzi v přepočtu 2000Kč měsíčně. Ti druzí se děsí vyhlídky na stodolarovou penzi a navíc ani nevědí, jak a zda se jí dožijí. O mnohém svědčí chudý fakt, že HDP na hlavu je v Moldavsku ročně 1722 USD, v Česku skoro 27tisíc! Má tedy Moldavsko a jeho revoluční výbor "já ´= antikomunista", právo na sebeurčení? Historická opozdilost nemůže tady být diskriminačním faktorem. Na sametovou revoluci jsme měli právo MY v oficiální federaci Česko-slovenska, mají na ni právo i v rumunsko-ruské faktické konfederaci Moldavsko-Podněstří.

Scénář je i v Moldavsku podobný ostatním post-sovětským republikám: podezření na zfalšované volby. A i když to není zřejmě zásadní problém, hlavní je ona havlovsky "blbá nálada", která lidi vehnala do ulic. Hořeli přitom parlament i rezidence prezidenta. Zemřela jedna žena. Vládní komunisté souhlasí s přepočtem volebních hlasů. Nemají co ztratit, protože vědí, že vyhrály. Podle EU legitimně. 27-tka má tedy těžkou roli. Co s revoltujícími studenty, se kterými řada postkomunistických zemí unie soucítí? Podle Moskvy nepokoje podnítilo Rumunsko, které chce Moldavsko připojit ke svému území. jde o oblast, která historicky byla více méně mimo Rumunsko, ale která je jazykově natolik blízká, že je vlastně rumunská. V Bukurešti možná vážně existují síly, které chtějí zvrátit předválčené výsledky sovětské anexe Besarábie. Ale právě proto, že Rumunsko je nyní členem EU a NATO, mohou tak uvažovat jen političtí snílci, nebo provokatéři.

Představa, že by se Moskva totiž smířila se ztrátou vlivu v této vstupní bráně Balkánu je asi stejně iluzorní, jako myšlenka na gruzínské, či ukrajinské členství v NATO. Proto také Brusel vyzval znesvářené strany v Košiněvě ke klidu. Mládež frustrovanou vylidňujícím se státem, kde jedinou hodnotu mají vinné sklepy zásobující britský královský dvůr, geopolitické ohledy ovšem stěží uklidní. Je to tedy výzva pro Unii i pro Rusko, zda žít znovu s nárazníkovými pásy, aby se nestaly pásmem Gazy. Odpověď na tuto otázku euro-ruského soužití, je možná zásadnější, než celé jaderné odzbrojení! Zvláště, když už v Moldavsku není jen nabubřelá komunistická většina, ale také aktivní demoktatická opozice. Zatím roztříštěná; ale má - na rozdíl od třeba Běloruksa - svého charismatického vůdce, kišiňovského strostu Dorina Chirtoacă/ho. Ambiciozní politik západní erudice připomíná gruzínského prezidenta Saakašviliho. Jeho Liberální strana raketovým nástupem dala vale roztříštěné opozici. A i když Kirtoake vyzval na hlavním náměstí země drancující demonstranty k umírněnosti, současně je také kdosi ponoukl k další revoltě. Jedním z jejich hesel je sjednocení s Rumunskem, jazykově příbuzným asi jako Morava a Čechy.

Sjednocení obou historických území ovšem Moldavci odmítli už před 15 lety. Také Bukurešť, jejíž velvyslanec byl aktuálně vyhoštěn z Kišiňova, by musela být hrubě naivní, aby iniciovala historicky propásnuté sjednocení. Zbývá tedy ještě jedna varianta: záměrná diskreditace opozice, utužení režimu, pod komunistickou -přeci demokraticky vzniklou parlamentní většinou. Z toho logicky vystane spojenectví s Moskvou, která nemá nikdy dost svých vazalů a vzor Lukašenko, který vymyslel, jak přežít na hraně zájmů Moskvy a Bruselu a přitom si užívat plného krmítka z obou stran.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .