Prodiho druhý italský test

Jedni měli pro popsaný stav po ruce vysvětlení, že zemi, která po staletí viděla růst a pády říší, příchody a odchody dobyvatelů, nemohou krátkodobé změny poznamenat. Druzí zase mínili, že po druhé světové válce se v republice, která vyrostla z království se začátkem války studené, bylo politickým imperativem nepřipustit k moci komunistickou stranu přijímající pokyny z Moskvy. Protože ale Italská komunistická strana byla silná a s přehledem získávala až třicet procent hlasů, nezbývalo jejím konkurentům než vytvářet jednu koalici za druhou. Že "zablokovanou demokracií", tedy nemožností střídání stran u moci, trpěla demokracie, je nabíledni. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století ale studená válka skončila a valná část italských komunistů, už tak dost distancovaných od Sovětského svazu, se rovnou rozhodla změnit firmu. Ve stejné době prožila smrtelný otřes strana, která byla pilířem všech poválečných koalic, křesťanská demokracie. Na cucky ji rozmetala akce italských vyšetřujících soudců známá jako "Čisté ruce". Zdálo se, že na politickém stole se prostře zbrusu nový ubrus. Na hrobě stran, které odešly do historie, se nejvíce dařilo překvapením. Největším byl vzestup mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. I fotbalový název jeho strany "Forza Italia" napovídal, že půjde o překvapení. Překvapením bylo, když do své první vládní koalice přizval postfašisty a Ligu severu požadující více autonomie pro bohaté regiony Itálie. Stejným překvapením bylo, když vláda, která přišla po prvním Berlusconiho pokusu a v jejímž čele stál Romano Prodi, nevydržela ani dva roky a poroučela se kvůli trucovitým dědicům komunistické myšlenky. Silvio Berlusconi slíbil, že si na svém druhém pokusu dá mnohem více záležet, a své slovo také dodržel přinejmenším na padesát procent. Sliboval totiž, že Itálie bude prosperovat tak jako jeho firmy, a jeho firmám za Berlusconiho vlády skutečně nadále rostly zisky. S Itálií se mu už tak nevedlo, premiér koneckonců musel věnovat hodně času soudům, kde se snažil vyvracet obvinění z korupce a z daňových úniků. I když se mohl spolehnout na soukromé televizní stanice, které vlastní, i na státem, tedy jeho vládou kontrolované veřejnoprávní televize, letos na jaře těsně, ale přece prohrál. Druhá šance čekala nyní i na Romana Prodiho. Profesor ekonomie, který začal znovu řídit italskou vládu, v mezičase získal ostruhy v Bruselu, kde pět let předsedal Evropské komisi. Od jeho nástupu si proto mnozí mnoho slibovali. Za úspěch na mistrovství světa v kopané jistě nemohl, ale šampionát náladu v zemi jistojistě pozvedl. Alespoň část Italů měla také radost, když do parlamentu odešel návrh zákona, který má změnit poměry na mediální scéně. Po prázdninách se už začaly vršit potíže a nyní, když se na stole objevil návrh rozpočtu na příští rok, vypadá vládní koalice jako hodně rozhádaný spolek. Najednou se připomíná, že svazek devíti stran sahající od někdejších křesťanských demokratů až po nepolepšené komunisty, nemá ve všem všudy stejné zájmy. Mnohem zklamanější jsou ekonomové, kteří si od Prodiho slibovali, že dá pořádku churavějící veřejné finance. Premiér se sice stará, aby rozpočtový deficit prolezl maastrichtskými kritérii, aby kleslo zadlužení eráru a aby Italové omezili národní vášeň pro obcházení daní. Jenže Prodiho recepty asi míří na příznaky a ne na podstatu problému. Nápravu mají zajistit vyšší daně a ne výdajové škrty a drakonické tresty na kouzelníky s daňovými přiznáními mohou přiškrtit dech hlavně malým a středním podnikům, které tvoří životní strukturu italské ekonomiky. Po úsloví, že "čím víc se to mění, tím víc je to stejné" se tak nabízí nyní další: "I Prodi musel dostat šanci ukázat, že to nejde".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .