Proč to vláda přehnala s nemocenskou

Zvláště koaliční politici tak ventilovali své zděšení, že jejich reformní kroky jsou pozorně sledovány a také revidovány nezávislými soudci. Je to nepřípustný vpád soudní moci do oblasti, ve které rozhoduje exekutiva a parlament. Politik se může snažit o reformu, může být i úspěšná, ale pak přijdou soudci a jeho snahu rozmetají jako domek z karet. V takové zemi se prostě nedá vládnout.

Právě v případu nemocenských je to nápadné. Vždyť přísnější pravidla zavedená počátkem roku při jejich výplatě se osvědčila. Češi byli častěji nemocní, než třeba Němci, Rakušané a Slováci. Snížit o něco dávky je tedy rozumné a ještě lepší (protože účinnější) je neplatit v prvních třech dnech vůbec. Výsledek se skutečně dostavil. V prvním čtvrtletí marodilo o třetinu Čechů méně a státní rozpočet ušetřil miliardu korun.

Platný je i titulek o zásahu do celé reformy. Právě dávky nemocenské byly nejsilnějším nástrojem, jak posílit rozpočtovou stabilitu. Stát snížil dávky a pro začátek reformy nechal stejně vysoké pojistné. Letos se tedy má vybrat 50 miliard korun, na dávky však bude vyplaceno 30 miliard. Dvacetimiliardový výdělek je největší, jaké některé z reformních opatření zaznamenalo.

Nutno dodat, že podobný nástroj na zlepšení bilance rozpočtu využívaly i levicové vlády již od roku 2004. A také je pravda, že podle reformních zákonů stát pojistné v příštích letech sníží a zvyk vybírat na nemocenské víc, než vyplácet, se tak zruší.

Proud argumentů pro zachování nemocenské nevysychá. První dny nemoci neproplácí dvanáct z patnácti starých členských zemí EU. Bylo to zvykem i v Československé republice, než první tři dny začala proplácet Gottwaldova vláda v roce 1946.

Proč se tedy soudci přesto rozhodli zrušit pravidlo o tom, že se první tři dny nemoci neproplácejí? Má to vůbec nějaký rozumný základ, anebo jde prostě o populismus?

Soudy ovšem mají výhodu, že argumentují logicky. Odpověď na zmíněnou kritiku je možné najít v rozsudku Ústavního soudu, který je už k dispozici.

Po jeho přečtení budou muset kritici některé výtky korigovat. Předně: V Masarykově Československu platilo od roku 1920 jiné pravidlo, než zavedla Topolánkova vláda. Občan měl právo na nemocenskou po všechny dny své nemoci, pokud trvala déle, než tři dny. Pouze pokud pracovní neschopnost tři dny nepřesáhla, nemocenská se nevyplácela. Podobné pravidlo platí i v jiných evropských zemích dodnes.

Proto vládní opatření porušilo třicátý paragraf Listiny lidských práv a svobod, které tvrdí, že "občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele."

Soudci mají k podpoře takového tvrzení ještě další argument. Mirek Topolánek i jeho ministři tvrdí, že lidé zneužívají nemocenskou stejně jako jiné sociální dávky a že tedy stejně jako u jiných sociálních dávek musí zpřísnit jejich vyplácení.

To je ovšem chybná úvaha, jak svědčí i citovaná věta z ústavní Listiny. Nemocenská se nevyplácí jako sociální dávka, ale jako dávka pojistného. Lidé totiž platí nemocenské pojištění, stejně jako jsou pojištěni na důchod. Pokud je nesmyslné tvrdit, že staří lidé zneužívají své důchody a že je tedy nutné penze plošně omezit, nejde to říci ani u nemocenské.

Zaměstnanci se prostě pojistili a když nastala pojistná událost, mají nárok na vyplacení pojistky.

Je pravda, že někteří lidé skutečně využívají nemocenskou, i když nemocní nejsou. Je ale na státu, aby lépe nastavil systém kontroly. Předně je nesmyslné, aby o pracovní neschopnosti rozhodovali lékaři, kteří mají zájem, aby se lidé stali a hlavně nějakou dobu zůstali jejich pacienty. Stát by měl také nemocné kontrolovat, jestli jsou skutečně nemocní. Pokud to nedělá s dostatečnou snahou, není slušné omezit výplatu dávek i těm, kteří je berou zcela oprávněně a podmínky jejich vyplácení neporušují.

Tolik hlavní argumenty Ústavního soudu. Soudci ještě dodávají, že stát chtěl prostě vytáhnout z nemocenského pojištění peníze a porušil tím princip pojistného. Když pojistím své auto, také bych nepřijal argument, že si z mých peněz pojišťovna potřebuje spravit rozpočet a že tedy sníží pojistné plnění..

Při pohledu z odstupu se tu střetávají dva názory. Může se líbit první i druhý, ovšem je jasné, že politici si zásahem do pojistného usnadnili reformu veřejných rozpočtů. Ústavní soudci se naopak postavili za práva zaměstnanců, přitom důležité je zde slovo "právo".

V rozhodnutí Ústavního soudu je komentář o několika větách: "Reformní zákon je v částech, které jsou předmětem tohoto řízení, postaven na poměrně širokém a plošném omezování nejrůznějších sociálních dávek. Do této, pro většinu obyvatelstva citlivé oblasti bohužel nepřinesl ani zjednodušení systému, ani jeho zpřehlednění, ani zjednodušení pravidel pro přiznávání dávek a ani důsledná opatření proti jejich zneužívání." Tak zní kritika, se kterou každý souhlasit nemusí. Vláda by však na ni mohla odpovědět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .