Proč to váhání?

O formálním domácím vítězi nad ruským komunismem, prvním ruském prezidentovi Borisi Jelcinovi, se říká, že o přestěhování Leninovy mumie do prostor obvyklejších než je monumentální hrobka na hlavním náměstí země uvažoval neméně třikrát. Velmi dobrou příležitost měl zřejmě na konci roku 1993, kdy mu Státní duma požehnala novou ústavu, vybavující ho skoro neomezenými pravomocemi, platícími pro hlavu ruského státu dodnes. V té době se během pouhých dvou let znovu stal vítězem nad "komunistickou reakcí", jíž na počátku října zmíněného roku přímo nad hlavou rozstřílel tehdejší Nejvyšší sovět. V živé paměti totiž tehdy ještě bylo Jelcinovo vítězství nad strůjci protigorbačovského puče ze srpna 1991. Tehdejší ruský prezident tedy měl dostatečný kredit, aby se o odstranění nekropole z úplného centra Moskvy mohl pokusit. Uvažovalo se tehdy i o dostatečně důstojném místě, například po boku Leninovy matky v Petrohradu. Jelcin se k tak radikálnímu kroku ale nerozhoupal: Zaprvé věděl, že dosti silná je nejen Komunistická strana Ruské federace, ale i postsovětské resentimenty značné části ruského obyvatelstva, jemuž ostatně Jelcinova epocha mnoho štěstí nepřinesla.

Jelcin se o stěhování Lenina pokusil ještě jednou ve svém druhém prezidentském období, když v roce 1997 požadoval vypsání referenda, v němž by o přesunu proletářského vůdce rozhodli Rusové sami. Ani z této iniciativy však nakonec nic pozitivního nevzešlo a stále slabší Jelcin si o věci tak podstatné sám rozhodnout netroufl.

Ještě složitější to s ostatky vůdce světového proletariátu má možná Vladimir Putin. Důvody jsou tentokrát ovšem spíše populistické (tedy v mnoha ohledech stejné jako Jelcinova snaha z druhé poloviny 90. let nepouštět se do věcí, které by mohly u značné části veřejnosti narazit) či skrytě ideologické (pro muže, který rozpad Sovětského svazu označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století, asi není snadné jakkoli se dotknout - a tentokrát dokonce fyzicky! - toho, kdo stál u kolébky sovětského státu). V posledním roce však i z Putinova nejbližšího okolí zaznívaly hlasy, které říkaly a říkají: Epocha revolucí a kataklyzmat je za námi. Žijeme v normální době, a tak by hřbitov z centra města měl jako jistý anachronismus zmizet!

Jak se zdá, ruská metropole je v tuto chvíli od rozuzlení tohoto letitého problému neuvěřitelně blízko: Z nejvyšších míst bylo totiž definitivně požehnáno vybudování "ruského Arligtonu" neboli národního hřbitova, kam by napříště byly pohřbívány zemřelé politické i jiné osobnosti. Plán na vybudování takovéhoto oficiálního pohřebiště vznikl již v minulém desetiletí - bezesporu i proto, aby řešil problém mauzolea a desítek či spíše stovek hrobů za ním, přímo v kremelské zdi či její paty. Známo je i místo - pozemek o rozloze 54 ha na moskevském předměstí Mytišči, kde mimochodem sídlí i proslulá továrna, produkující soupravy pro moskevské metro i podzemní dráhy řady dalších měst.

Malá poznámka závěrem: Zatímco za Jelcina mělo jít o důstojné, ale velmi prosté místo odpočinku nejvýznačnějších Rusů moderní doby, Putinova epocha celý projekt přestěhovala do urbanistického ateliéru, dodnes pěstujícího prvky sovětského monumentalismu, což se na konečně podobě ruského národního hřbitova bezpochyby podepíše. Jak bude vypadat, bychom se mimochodem měli dovědět už za dva roky, kdy by měl být k 65. výročí vítězství nad německým nacismem dokončen. Je dost pravděpodobné, že právě Lenin a ti, kteří spí věčný spánek v jeho bezprostřední blízkosti, budou prvními pochovanými na tomto prominentním místě posledního odpočinku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .