Proč tak dlouhé vedení?
S odstupem času jsou důvody pádu Špidlovy vlády (vlastně jen p. Špidly osobně) jasnější. Strana, zaskočená málo srozumitelnou reformní odhodlaností svého šéfa a sledující nezadržitelný pokles preferencí, ho prostě hodila přes palubu ze sebezáchovných důvodů.
Jan Mládek, ekonom a poslanec za ČSSD, nejnověji dokonce poradce dnešního premiéra, který ve svých mediálních vystoupeních nikdy nemlžil (proto ho pokládám za věrohodného), o tom mluvil opakovaně. Vladimír Špidla ještě coby ministr v Zemanově vládě sdílel názory tehdejšího premiéra, svých dnešních skalních oponentů ve straně a patrně i větší části členské základny.
Teprve coby premiér si osvojil jiný "úhel pohledu", jak se dnes říká. Nahlédl nedostatek domácích zdrojů i nezbytnost reforem. Co ho k tomu přimělo? Snad kontakt se západoevropskými sociálně demokratickými kolegy, kteří mu nezatajovali vyhlídky moderní společnosti. Snad i samo postavení premiéra, které nepřálo rezortnímu egoismu, a umožňovalo tedy vidět za humna. Vladimír Špidla prostě prohlédl. Lépe řečeno: on, do té doby jednooký, získal schopnost vidět prostorově.
Jenže - jak tvrdí Jan Mládek - skoro nikomu o té proměně neřekl. Začal prostě postupovat jinak, aniž by to stranickému fóru vysvětlil. Nevím, zda pro svou příslovečnou nekomunikativnost, anebo proto, že si nebyl jist, zda stranu získá pro svůj nový náhled, a proto ho zkusí protlačit stylem vabank.
Pan Špidla není jediný, kdo se svým dodatečným prohlédnutím ocitl v rozporu se svým původním politickým prostředím. Domnívám se, že např. i zkušenost zahraničního ministra pomohla panu Zieleniecovi k tomu, že se stal ve své straně disidentem. Totéž snad lze říci i o dvou ministrech zdravotnictví vzešlých z ČSSD (míním pí Součkovou a p. Kubinyiho). Také u pana Škromacha sleduji, jak jeho rostoucí zkušenost s resortem koriguje aspoň do jisté míry jeho původní odborářské postoje. A jsem zvědav, jak ovlivní europoslanecká zkušenost dosavadní názory p. Zahradila.
Co z toho všeho vyplývá? Řeknu to bez obalu: nepohotovost, možná i nevybavenost mnohých našich politických profesionálů první a druhé generace pro fungování, jímž byli pověřeni. Někteří se, jak vidno, přesto snažili a snaží. Je tu však další okolnost: intelektová nepodnětnost, ba dokonce provinční zabedněnost prostředí politických stran, které je do jejich funkcí vyslaly - a pak se některých raději zbavily.
Není to zrovna povzbudivé zjištění. Obávám se však, že se s tím nedá nic dělat v tom smyslu, že by byl této indisponovanosti učiněn rázný konec. Nezbývá, než zůstat na dosavadní cestě, která je vlastně zdlouhavým procesem učení. Učení-mučení, říkává se. Experimentální krysa v bludišti se učí metodou pokus-omyl. Člověk v podstatě taky. Ty omyly nás budou něco stát. Bylo by jistě všem ku prospěchu, kdyby se tomuto procesu učení otevřely i samy politické strany. Zatím to není moc vidět.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka