Proč se po třiceti letech znovu vrací íránská revoluce?

Ani jeden z nich není ovšem neomylný a může se ve svých soudech mýlit, což pro islámské věřící v Íránu, šiíty, znamená velký prostor pro svobodu v otázkách praktického výkladu víry. Mohou se rozhodnout jakou duchovní autoritu, hodnou následování, budou skutečně následovat. Je pak přirozené, že se to hlavně týká situace, kdy jeden ajatoláh protiřečí druhému. Chomejní se snažil do této specifické povahy šiítského islámu vnést jakousi mocenskou strukturu.

Vytvořil pro sebe netradiční funkci revolučního vůdce, jenž byl současně nejvyšší duchovní autoritou a politickým vůdcem, před smrtí ovšem došel k názoru, že tak obrovskou moc není možné ponechat žádnému člověku po něm. V době po revoluci by to totiž mohlo ohrozit samu podstatu šiítského islámu, jenž spočívá ve víře v budoucí návrat dvanáctého skrytého imáma, jenž se ujme plné moci nad islámským společenstvím. Do té doby je veškerá duchovní a politická moc v Íránu jen dočasnou mocí, která si nesmí činit nárok na jakoukoli absolutnost, protože ta přísluší pouze dvanáctému imámovi, jenž se kdysi dávno ve středověku musel ukrýt před pronásledováním ze strany sunnitských kálifů. Šiíté věří, že nezemřel a jednou se vrátí. Chomejní proto rozdělil duchovní a politickou moc s tím ovšem, že duchovní moc si ve všem ponechá konečné a rozhodující slovo. Íránský prezident jako nejvyšší představitel politické moci je proto podřízen moci íránských duchovních a především nejvyššímu duchovnímu vůdci země, ajatoláhu Chameneímu. Proto mu musí po své volbě se skloněnou hlavou políbit ruku.

Revoluční vůdce Chomejní byl nejen hlavní postavou íránské revoluce, ale také geniálním tvůrcem teokratického politického režimu. Šiítský islám před ním neznal žádnou revoluci, ale hlavně trpělivé a kajícné čekání na návrat skrytého imáma. Chomejní vyzval ke svržení autoritativního a nenáviděného protináboženského systému šáha Páhlavího, aby se vůbec vytvořily podmínky pro tento návrat. Tím vnesl do šiítského islámu prvek násilné přeměny těch politických poměrů, které brání uskutečnění pravé duchovní vlády. Když tedy dnes slyšíme z Íránu hlasy po nové revoluci, znamená to, že většina cítí stávající politické poměry jako odporující duchovním hodnotám šiítského islámu. Proti tomu nemůže nejvyšší politický představitel prezident Ahmadenidžád v podstatě dělat nic jiného než mobilizovat ty prostředky, které má k dispozici, tj.revoluční gardy a policii. Jenže v šiítismu je každé násilí politické moci jakousi živou vodou pro věřící a potvrzením toho, že pro víru je třeba trpět a přinášet oběti tak, jak tomu bylo od samého počátku existence této víry. A provádět pokání za dávná selhání obce věřících vůči svému imámovi, kterého nechali zemřít rukou Jazída, vyslance damašského kalífa, patří k duchovní identitě každého šíity. Když vypukla islámská revoluce, objevila se hesla, označující šáha Páhlavího za moderního Jazída, očekávám proto, že něco podobného bude dříve či později použito proti Ahmanenidžádovi.

Vše tedy záleží na skupině vedoucích ajatoláhů na čele s Chameneím. Od počátku bylo jasné, že jejich hlavním zájmem bude udržení a zachování islámského charakteru republiky a tudíž i své vlastní nejvyšší moci. Jakmile však poznali, že to není úmyslem protestujících, změnil se jejich postoj jasné podpory Ahmanedidžáda v opatrné vyčkávání a lavírování. Do popředí kritiků prezidenta a jeho postupu vůči demonstrantům se dostal velmi vlivný ajatoláh Rafsandžání, jenž je předsedou rady duchovních, která volí nejvyššího duchovního představitele země, v dnešním případě Chameneího. To byl další z genialních nápadů vůdce revoluce Chomejního: aby ani prezident, jenž je volen v přímých volbách, ale ani nejvyšší duchovní vůdce země neměli svou moc pevně v rukou a natrvalo. Rafsandžání opakovaně vyslovil požadavek, aby byli propuštěni lidé zatčení při demonstracích a v tom ho podpořili i další ajatoláhové a další představitelé moci. Proč to udělali? Z docela jednoduchého důvodu: mezi demonstranty za novou revoluci bylo mnoho jejich dcer a synů. Policie je pochopitelně nemohla včas identifikovat a tak mnohé z nich zmlátila a zavřela. Peršané ovšem nejsou bolševici, aby ve jménu ideologie obětovali i své děti a tak se pozice prezidenta dále oslabila. Ten si dodnes asi neuvědomil, že nejaktivnější nositelé protestu jsou mladí lidé, jimž vadí třicetiletá strnulost systému a jeho stále větší uzavřenost vůči světu, ba dokonce jeho konfliktnost se světem. Jsou to přitom lidé, kteří mezi sebou a se světem komunikují prostřednictvím internetu a tím víc cítí zatuchlost domácích poměrů. Při demonstracích byla zastřelena mladá dívka, Neda Aga-Soltan, která se rázem stala jakousi mučednicí a naplnila tím šiítskou náboženskou potřebu. Poté zemřel mladý Mohsen Ruholamini, syn blízkého spolupracovníka Mohsena Rezaího, jenž je jeden ze zakladatelů Revolučních gard a dlouho měl na starosti podporu teroristických organizací Hamásu a Hisbolláhu. Ruholamini byl po svém zatčení odvezen do věznice Kahrisak, kde byl mučen a zemřel. Ajatoláh Chameneí musel pak tuto věznici nechat okamžitě uzavřít.

Ahmanedidžadův osud se naplňuje, bude patrně odvolán parlamentem, protože se proti němu vyslovuje stále více i konzervativních poslanců. Například Katusian, jenž mluví o policejním státu, jenž prezident vybudoval. Mezi další kritiky patři známý ajatoláh Montazerí nebo Sandžání, o aktivní úloze poraženého kandidáta na úřad prezidenta Mira Mussávího nebo Mehdi Karrúbího ani nemluvě. Ahmanedidžád se brání obviňováním Západu z podněcování protestů. Otázka ale zní, proč by je neměl podněcovat? Prezident soustavně a dlouhodobě provokativně napadá Západ a vyhrožuje mu válkou. Mluví o tom, že chce Izrael vymazat z mapy světa, usiluje o získání jaderných zbraní atd. Kdyby prezident Obama jakýmkoli způsobem podněcoval politické změny v Íránu, především ve smyslu odstranění tohoto šílence z úřadu prezidenta, patřil by mu velký dík mezinárodního společenství. Patrně šlo ovšem jen o podporu internetových a mobilních služeb v Íránu. Přitom stačilo málo: pochopit, že moc prezidenta je omezená mocí duchovních a ti jsou závislí na podpoře společnosti a předevsím mladých lidí, stejně jako tomu bylo v době islámské revoluce před třiceti lety. Kdyby byl v úřadě amerického prezidenta někdo jiný, nechal by se vést pomstou za všechno, co Írán provedl Spojeným státům v minulých desetiletích, čím vyhrožuje dnes a plánoval by vojenský střet. Tím by však jenom posiloval pozici Ahmanedidžáda, který svou moc na těchto předpokladech staví. Obama dal ale najevo, že nehodlá usilovat o změnu islámského režimu, ale o odstranění jednoho člověka a jeho skupiny od moci a v tom se nakonec patrně shodnul i s Ruskem. Válku, kterou by možná Ahmanedidžád vyprovokoval, nepotřebuje totiž opravdu nikdo, ani iránský lid ani Izrael nebo Rusko.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .