Proč se Izrael stahuje z pásma Gazy?

Z pohledu premiéra Šarona jde nepochybně o nejriskantnější krok v jeho politické kariéře. Paradoxem je to, že on sám patřil v minulosti mezi vehementní zastánce budování osad. Mimochodem, i nyní (už jako premiér) věnoval nemalé částky na jejich rozšiřování. Zastává ale názor, že všechno musí být přesně promyšlené a koordinované, že každý krok musí Izrael posilovat, nikoliv oslabovat.

V pondělí, kdy celá akce začala, vystoupil s televizním projevem, který uvedl konstatováním, že Izrael právě činí ten nejbolestivější krok, který je velice těžký i pro něj osobně. I on totiž věřil, že osady v pásmu Gazy a v severním Samaří se podaří udržet. Ve světle měnícího se světa a Blízkého východu dospěl ale k opačnému názoru. V Gaze žije milión Palestinců a s každou další generací se jejich počet zdvojnásobí. Ochrana osad je proto stále těžší.

Podle premiéra Šarona potřebuje Izrael kompaktnější obranu. K ní by měla přispět bezpečnostní zeď, jež fakticky vyznačí chráněné území. Osady, jež by zůstaly za touto zdí, by mohly mít smutný osud. Nyní je navíc na Palestincích, aby ukázali i oni dobrou vůli. A co se týče vojáků, ti mají mimořádně těžký úkol: tentokrát proti nim totiž nestojí nepřítel, ale jejich "bratři a sestry".

Vedle Šaronova projevu dala izraelská televize prostor také jeho rivalovi ve straně Likud: bývalému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Ten totiž na protest proti vyklizení osad rezignoval z postu ministra financí. Nyní tvrdí, že Izrael činí opět jednostranný krok, za který od Palestinců nic nedostane. Pásmo Gazy se navíc, podle něj, změní v základnu, ze které budou teroristé útočit na židovský stát.

Ministr obrany Šaul Mofaz naznačil, že akce může trvat - oproti původním plánům - klidně déle. Vojáci mají příkaz k umírněnému postupu a média přinášejí jejich vyjádření. Nadporučík Nitzan například prohlásil, že musí sice prosadit zákon, nicméně bude osadníkům naslouchat, bude s nimi plakat, bude je objímat a pomůže jim balit věci. Tato věta ilustruje daný stav.

Položme si ale otázku, proč se radikální zastánce osadníků Ariel Šaron k celé akci vlastně odhodlal? Dva roky kvůli ní balansuje na pokraji politické propasti, čelí opozici i mezi nejvěrnějšími spojenci a má před očima případ svého předchůdce Ehuda Baraka, který stáhl armádu z jižního Libanonu a nedostal za to absolutně nic.

Zdá se, že velkou roli hrají skutečně bezpečnostní důvody. Výsledkem druhé palestinské intifády je ze strany Izraele bezpečnostní zeď, jež má absolutní prioritu. Právě ona má totiž zabránit teroristům v cestě mezi izraelské civilisty. To znamená, že některé osady se musí rozrůst, jiné naopak zrušit. Mimochodem, vysokou prioritou jsou osady okolo východního Jeruzaléma, jež ho oddělí od palestinského západního břehu Jordánu.

Kromě toho jsou zde ale i důvody politické. Šaron dobře ví, že mír s Palestinci se dá dosáhnout jedině s pomocí Washingtonu. V Bílém domě bude přitom ještě tři roky prezident Bush, se kterým má mimořádně přátelské vztahy. Toto období je tedy doslova klíčové. Není tajemstvím, že rušení osad žádal právě prezident Bush - a za to slíbil, že se postaví proti tomu, aby součástí mírové smlouvy byl návrat palestinských utečenců do Izraele.

Z tohoto pohledu je tedy rušení osad politicky velice výhodným krokem, neboť návrat utečenců je pro Izrael nemyslitelný. Bylo by jich totiž víc než židovských obyvatel země. Dalším politickým důvodem je přitom podpora šéfa Palestinců Mahmúda Abbáse. Právě jeho čeká zkouška ohněm - ve chvíli, kdy bude muset zasáhnout proti teroristům. Ti totiž (po vyklizení Gazy) nemohou tvrdit, že se se mu nic nepodařilo.

Premiér Ariel Šaron hraje tedy vysokou hru. Zda z ní vyjde vítězně, není vůbec jisté. Pokud je ale v Izraeli někdo schopen tak riskantní kroky dělat, je to právě on. Podobá se v tom svému slavnému předchůdci, nesmiřitelnému premiéru Beginovi, který nakonec podepsal mír s Egyptem. S nadsázkou se dá tedy říct, že vlastně pokračuje v tradici.