Proč se Francie oslabuje

Dalo by se proto čekat, že rozjíždějící se předvolební kampaň naznačí, kam by se mohla jedna z evropských zemí ubírat. Odpověď na tuto otázku se netýká jen Francouzů.

Problémy na pařížské politické scéně by bylo možno brát jako čistě domácí potíže, aby to ale byla pravda, nesměla by Francie být jedním z nejdůležitějších hráčů na evropském jevišti. Proto pro ni platí důležitý paradox. O podobě a směřování evropské politiky se už delší dobu nerozhoduje v Paříži a v Bonnu jako za časů generála de Gaulla a spolkového kancléře Adenauera nebo za prezidentů Giscard d´Estainq a Mitterranda či kancléřů Schmidta a Kohla. Jestliže ale Francie v evropském koncertu národů chybí, nebo s ním nedokáže sladit svůj hlas, není to škoda jen pro ni. Francie už sice nedokáže prosadit cokoli si zamane, ale bez její spoluúčasti se v Evropě nedá skoro nic dojednat. V tomto ohledu bylo tamější loňské referendum o evropské ústavní smlouvě a z něj dodnes citelné důsledky více než ilustrativní.

Čím to, že Francie se tak obtížně srovnává se změnami ve svém okolí? Nejsnazší odpověď zní, že se sama nedokázala změnit. Proto je třeba se ptát, proč se ke změnám nechce odhodlat, nebo se jim dokonce vyhýbá. Jedním z důvodů je nástup liberální hospodářské politiky, jejíž povaha je někdy v úplném protikladu k tradicím francouzského způsobu organizace ekonomiky, v níž hrál a hraje silnou úlohu stát.

Námitka, že role státu oslabuje a že stát často hospodaří špatně nebo přinejmenším hůře než soukromý majitel těžko dojde u Francouzů sluchu. Vždyť to byl francouzský stát, který dokázal ve spolupráci s místními podnikateli vytvořit a vybudovat ty věci, na které byli a jsou Francouzi hrdí. Co na tom, že první nadzvukové dopravní letadlo Concorde se nikdy neprosadilo ve větším měřítku. Přesto bylo obdivováno pro nápad, provedení, celkový dojem. Pamětníci by dokonce podotkli, že úspěchu francouzsko-britského projektu bránili seč mohli ekologickými námitkami Američané, protože nestáli o konkurenci v luxusní a také velice lukrativní kategorii letecké dopravy. A i když přihlédneme k výhradám vůči jaderným elektrárnám, těžko popřít, že díky nim je Francie do značné míry energeticky nezávislá. Stejně tak, kdo má před očima vysedávání v bistrech a kavárnách, snadno přehlédne, že Francie má jednu z nejvyšších produktivit práce. Jen výsledky té produktivity sráží počty volných dní, kratší tedy 35 hodinové pracovní doby, velké vedlejší mzdové náklady a stejně velká chuť nejdříve vyhlásit stávku a až potom s plnými ulicemi za zády vyjednávat.

Hospodářský výkon, kde je dvouprocentní roční růst hrubého národního produktu pokládán za úspěch, Francii oslabuje a spolu s nezaměstnaností dvě desítky let se držící kolem desíti procent vytváří směs trvalé nespokojenosti s politikou a politiky. Ti potom ztrácí odvahu podniknout reformy, které jsou jinde pokládány takřka za samozřejmost. Loni se například Francouzové vyhrnuli do ulic jen proto, že se jim nelíbil vládní nápad, aby ve věku odchodu do důchodu se nedělaly rozdíly mezi pracovníky soukromých firem a zaměstnanci státní správy a podniků se státní účastí.

Domácí potíže svazují ruce nájemníkům Elysejského paláce, kteří mají zahraniční politiku tak říkajíc v popisu práce. Proto Jacques Chirac tolik přesvědčoval své evropské kolegy, že mu musí tu či onde ustoupit, jinak ve Francii evropskou ústavní smlouvu neuhájí. Od loňského referenda před nimi obrazně řečeno stojí s prázdnými rukama a nemá, co by jim nabídl. Příští rok volby určí Chiracova nástupce. Nebude ale důležité, zda uspěje kandidát pravice, kterým asi bude ministr vnitra Nicola Sarkozy či zda se nejvyšší funkce poprvé ujme žena, dnes čím dál populárnější Segolene Royalová. Rozhodující bude, zda vítěz či vítězka bude ochoten a schopen určit Francii diagnózu jejich potíží a ochoten a schopen prosadit účinnou léčbu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání