Proč (prý) nevstupovat do EU

Například tvrzení, že se Evropská unie změní v superstát, v němž přijdeme o svou suverenitu, se mi nezdá přisvědčivé. Ne, že by to bylo teoreticky vyloučeno, ale taková tendence se neprojevuje. Důkazem budiž fakt, že dosud žádná členská země z unie nevystoupila.

Pátrám tedy po přesvědčivějších důvodech, proč tam nevstoupit. Existují sociální skupiny, které dávají svou nechuť otevřeně najevo, například management zemědělské velkovýroby nebo členstvo a voličstvo KSČM. Té jejich nechuti lze dokonce rozumět, ale to není důvod, aby tam nevstoupil celý stát. zatím jsem se setkal s dvěma pokusy o racionální zdůvodnění, proč bychom se měli vyhnout Evropské unii my všichni.

To první předkládají tradicionalisticky smýšlející katoličtí křesťané. Představují spíše malé izolované skupiny, které nemají oporu ani v biskupském sboru, ani v Římu. Papež totiž věřícím vstup do Evropské unie doporučuje, ovšem s důrazným dodatkem, že tam mají vstoupit a působit jako křesťané. V takovém Polsku to nejsou skupinky, ale politické subjekty s podporou části veřejnosti, mnohých kněží a některých biskupů. Argumentují stejně jako ti naši - moralisticky. Západ je údajně příliš liberální, amorální a křesťanství odcizeným. Členství v Evropské unii nás bude demoralizovat.

Z hlediska křesťanské víry není toto tvrzení nepravdivé, platí však nejen o Evropské unii, ale o celé moderní civilizaci, jejíž součástí jsme i my. Posuzovat polskou situaci si netroufám, ale ta naše přece v tomto směru Západ dokonce předběhla. Nedomnívám se, že by nás Evropská unie demoralizovala, spíš bych to připustil ve směru opačném. Za onou argumentací tuším nostalgické lpění na způsobu života předurčeného k zániku. V Polsku se to týká příliš početného a nezámožného selského stavu.

Zcela odlišné zdůvodnění, proč nevstupovat do Evropské unie, poskytl exministr za ODS a její stínový ministr průmyslu Evžen Říman. Ten se obává politického rizika německé hegemonie. Proto bychom se prý měli orientovat na Spojené státy a přesvědčit je o důležitosti našeho středoevropského postavení, které má pro stabilitu Evropy klíčový význam. Ono politické riziko pan Říman neupřesnil. Má-li spočívat v růstu německé ekonomiky, je divné, že popsané řešení doporučuje významný činitel právě Klausovy strany. Měli by snad USA naše hospodářství dotovat?

Má snad pan Říman strach z německé populační exploze? Ta se nekoná v Německu, nepřibývá Němců, ale migrantů z muslimských zemí. Mají tam s nimi problémy. Nebo se snad pan Říman obává vojenské expanze probouzejícího se Německa a my bychom proto měli nabídnout naše výcvikové prostory armádě USA? Tak daleko snad nezacházím. Zdá se však, že tento doktrinářský myslitel je v zajetí geopolitických představ z dob knížete Bismarcka. Šéf jeho strany, pan Topolánek, diplomaticky označil Římanův názor za legitimní, byť velmi menšinový.

Obě euroskeptické doktríny, ta ultrakatolická i ta Římanova, prozrazují zahleděnost do minulosti, byť pokaždé jinak procítěné. Tím nepopírám existenci euroskepse. Nemohu však brát vážně podobné pokusy o její racionální zdůvodnění, je-li v nich racionality pramálo. Přesto bychom si neměli existenci obav z našeho členství v Evropské unii zastírat. V jejich pozadí tuším strach ze změny, o niž přesně nevíme, jak dopadne, tedy i obavu, zda budeme schopni se na ni adaptovat. Různé sociální skupiny mohou mít pro ni odlišné důvody.

Myslím, že poměrně upřímně je vyjádřili představitelé zemědělské velkovýroby, když manifestovali před budovou svého ministerstva proti Kodaňským ujednáním.