Proč mlčí ČSSD o prezidentovi

Z vojenského hlediska se nic nedělo, přesto tam lidé umírali při náhodných potyčkách.

V Česku by se dalo říct, že je klid na prezidentské frontě. ODS už vystoupila se svým kandidátem, současným prezidentem Václavem Klausem. Sociální demokraté naopak setrvávají v zákopech a svého člověka dosud nejmenovali. A neučiní prý tak dříve, než koncem měsíce. Bude to tedy jen čtvrt roku před tím, než se bude volit.

Důvody k takovému chování jsou těžko pochopitelné. Příslušníci protiklausovské opozice přece nemusí mít - na rozdíl od vojáků první světové války - žádné obavy z toho, že při útoku přijdou o život. Přesto je tomu tak, sociální demokracie má prostě vážné obavy, že neuvážené jmenování protiklausovského kandidáta by mohlo mít velmi nepříznivé následky.

Ještě v září se zdálo, že předseda ČSSD Jiří Paroubek mlčí ze strategických důvodů. Mohl si totiž vybrat ze dvou typů kandidátů. V první variantě mohla sociální demokracie navrhnout vlastního kandidáta, například bývalého disidenta a ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, a pak přemlouvat ostatní strany, aby ho podpořili.

Podle druhé možnosti bylo lepší počkat a mezitím se domlouvat s lidovci, Zelenými, komunisty a liberály v Senátě na člověku, kterého by společně poslali do boje proti Klausovi. Uvažovalo se o široce přijatelných osobnostech, především o předsedovi Akademie věd Václavu Pačesovi. Počty jsou jasné, například jen koalice občanských demokratů a lidovců by stačila ke znovuzvolení současného prezidenta, proto musí Paroubek lovit hlasy široko daleko.

Dnes už tyto úvahy neplatí.Pokud předseda Paroubek uvažuje o strategii, musí vážně počítat s variantou, že únorová prezidentská volba pro něho skončí naprostým fiaskem. Může mít vůbec jistotu, že kandidáta ČSSD podpoří řekněme alespoň nadpoloviční většina sociálnědemokratických zákonodárců? Pokud je rozvážným politikem, na něco takového automaticky spoléhat nemůže.

Výrazně nepříznivý výsledek by ovšem výrazně oslabil jeho pozici v čele strany.

Váhání předsedy Paroubka je tak nejnápadnějším průvodním jevem mlčenlivé prezidentské kampaně. Není třeba ho litovat. Je to zbytečné už z toho důvodu, že v podobné situaci je většina ostatních šéfů stran s výjimkou ODS: nenavrhují žádného kandidáta, protože nevědí, jestli by ho podpořili byť jen vlastní poslanci a senátoři.

Nejde tedy jen o sociální demokracii, ale o obecnou charakteristiku tuzemské demokracie. I když máme poměrný systém, vztahy mezi stranami jsou takové, že se ani dvě nedokážou domluvit na společném postupu tak, aby si mohly navzájem důvěřovat.

Šanci uspět při prezidentské volbě má pouze ta strana, která se s nikým nemusí výslovně a veřejně domlouvat. Občanští demokraté disponují 122 hlasy zákonodárců. Je velmi pravděpodobné, že zbylých potřebných 19 hlasů nějak seženou.

Není pochyb o tom, že emisaři Václava Klause už oslovili jednotlivé poslance a senátory různých stran, aby je přesvědčili, že současného prezidenta je třeba potvrdit. Viditelným dokladem je ministr financí Miroslav Kalousek, který pro Klause získává hlasy v lidové straně. Kdo může být emisarem u sociálních demokratů a komunistů se sice neví, ale prezident určitě před měsícem nejel jen tak pro nic za nic na Vysočinu, aby si promluvil s Milošem Zemanem a Miroslavem Šloufem.

Politická scéna se tak dostává do začarovaného kruhu, kde důvěra automaticky klesá. Strany se nemohou dohodnout, protože předsedové stran nedokážou zaručit loajalitu poslanců a senátorů, což nahrává stranám, které jsou dost silné, aby několik hlasů pro potvrzení své převahy získaly v kuloárech Poslanecké sněmovny či Senátu.

Jaksi nepozorovaně se zde zavedl většinový systém. Ani nebylo třeba upravovat pravidla voleb, potřebná většina se nějak domluví až po volbách. Obchodování s hlasy se postupně stává hlavní náplní práce zákonodárců.

Na prezidentské frontě je tedy klid, při kuloárních jednáních se však získávají rozhodující hlasy. Po dlouhodobém pozičním boji se nakonec ukáže, která strana se zhroutí vnitřní slabostí, jak se za první světové války stalo Německu a Rakousko-Uhersku. Menší hráči se pak okamžitě přidají k vítězům.

Z pohledu české demokracie by bylo nejlepší, kdyby k rozhodnutí došlo co nejdřív, ještě před samotným hlasováním ve sněmovně. Politici všech stran, které nejsou ODS, by se zkrátka měli vzchopit a buď veřejně podpořit Klause, nebo najít kandidáta, který by mu dokázal zdatně konkurovat. Nemuselo by to být přímo počtem hlasů zákonodárců, ale věhlasem na veřejnosti a odbornými či politickými schopnostmi.

Pokud to politici nedokážou, ztratí tím nejen jejich strany na důvěryhodnosti, ale také celý parlamentní systém na legitimitě. Vždyť kdo by z občanů věřil zákonodárcům, kteří nedokážou přiznat ani to, jak jménem svých voličů vybrali hlavu státu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .