Proč lid miluje ministra Jandáka?

Vnitřní logiku ten výsledek nemá žádnou. Ministrem kultury je pan Jandák nějakých sto dnů. Za tu dobu nemohl stihnout ani pořádný vnitřní audit chodu ministerstva, stihl jen takový nějaký "bleskový", podle kterého prý ministerstvo pracuje tak na sedmdesát procent. Za tu dobu se tedy ani pořádně neseznámil s celou komplexní problematikou prakticky nepotřebného ministerstva, natož aby nějakým činem oprávnil svou pozici v žebříčku politické popularity.

Výkony nového ministra kultury byly v uplynulých sto dnech především rétorické - slíbil podporu kinematografii, prohlašuje opakovaně, že má recept na lepší financování památek, má plán na zlepšení vztahů mezi státem a církvemi, přičemž výsledkem tohoto plánu je další plán na ještě další jednání s ještě dalšími zástupci všech našich církví - jako by se právě toto neodehrávalo v posledních šestnácti letech již x-krát... Jediný slibný nápad, který by možná mohl ministru kultury vykvést, je myšlenka na vybudování speciálního domova důchodců pro umělce.

Otázka tedy zní, odkud pramení pro šedesát čtyři procenta z více než patnácti set dotázaných přesvědčení, že Vítězslav Jandák je po stovce dnů ve vládě politickou hvězdou?

Fundovanou odpověď nemám, pokusím se o hypotézu:

Vzhledem k dosavadním výkonům nového ministra kultury by v úvahu připadala teze, že už jsme jako národ pozorovatelů dospěli tak daleko, že je nám úplně jedno, co kdo dělá a jak to dělá - že tedy nehodnotíme činy jednotlivců, nýbrž že dáváme přednost tomu, jak se kdo umí prodat v médiích, hlavně pak v televizi.

Ono je to v našich končinách takovou zvykovou záležitostí, že politik je vždy tzv. "úspěšný" jen do těch okamžiků, kdy se musí pustit do řešení nějakých skutečných, konkrétních problémů.

Krásnou a kabinetní ukázkou toho byl před pár měsíci ještě nejoblíbenější politik Stanislav Gross (jestli si to jméno ještě pamatujete?), z něhož se ve chvíli, kdy měl vysvětlit banální záležitost financování rodinného bydlení stal národní psanec číslo 1, aby pak "skončil" jako nějaký advokátní učedlník.

Teorie přitažlivosti (v případě politiků pravidelně, pravda, hluboce mylného) "prvního dojmu" by umožňovala dovodit, že by na libovolném vládním místě mohl zasednout například gorilí samec Richard z trochu jiné reality show Českého rozhlasu "Odhalení". Ten totiž v anketě o to, který z aktérů udělal na diváky nejlepší tzv. "první dojem" získal největší počet hlasů.

A to se mi ani nechce dodat, že by gorilák Richard měl velkou šanci na dlouhodobě skvělé umístění v tomto žebříčku, neboť by toho mnoho asi nenarozhodoval...

Na druhou stranu - podobný "první dojem", ovšem v lidském politickém výběhu, sestřelil do spodních pater žebříčku popularity nového ministra zdravotnictví Davida Ratha. Ten si při svých mediálních výstupech nebere téměř žádné servítky, takže na veřejnost (zdá se) působí jako hybrid Dona Quichota a čističe Viktora z kultovního filmu Luca Bessona "Brutální Nikita". Popularitu mu to nevyneslo, naopak je čtvrtou nejméně oblíbenou postavou v naší politické reality show, která zná všechny své bratry a sestry...

V tom všem tedy, aby se čert vyznal.

Žebříčky popularity politiků své místo v našich životech mají - slouží, řekl bych, ke zdravému vyvztekání občanstva nad jejich výsledky v době mezi řádnými parlamentními volbami.