Proč jít k volbám?

Vojtěch Zamarovský ve svém Řeckém zázraku říká, že kdo se zřekl činnosti pro polis, byl pokládán za druhořadého občana, řecky idiota. Domnívám se, že jít k volbám je ta minimální činnost, kterou bychom pro svoji polis měli vykonat, abychom se alespoň trochu pokusili ovlivnit složení její politické reprezentace. A že význam jednoho hlasu je nicotný?

Stačí připomenout případ posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, kde při pětadvacetkrát větším množství voličů, než má ČR, rozhodly o současném prezidentovi Spojených států pouhé stovky hlasů.

Podobná, i když ne tak jednoznačná je situace při rozhodování, zda volit velké či malé strany. Volba malé strany je považována za něco nekonformního bez ohledu na to, zda má šanci se dostat při současné pětiprocentní klausuli do sněmovny nebo ne. A znovu, každý má nepopiratelné právo volit, koho chce, a jeho rozhodování může být racionální, ale zrovna tak může být třeba i emocionální. Přesto však informace nebo komentáře, které jsou občanovi předkládány, ty by měly být svrchovaně racionální. Jak ale rozumět výroku Miloše Čermáka v Lidových novinách, že argument propadnutí hlasu nemá v nadcházejících volbách opodstatnění? Nebo jak rozumět Erikovi Taberymu z Respektu, když říká, že při volbě malé strany může mít volič klidné svědomí, že jeho strana nesedí ve vládě s partají, kterou ze zásadních důvodů odmítá? Jeho protest prý nevyzněl zcela nadarmo.

Především je třeba uznat, že malé strany jsou diskriminovány; nemají stejnou možnost prezentace jako strany velké. Obvodní soud pro Prahu 4 např. rozhodl, že diskusní pořad ČT "Bez imunity" nebude muset dát malým stranám stejný prostor jako parlamentním.

Pětiprocentní klausule by asi mohla být napadnutelná, jenže to je právě ono. Proč všichni, kdo dnes (podle mého názoru s určitým sentimentem) plédují pro malé strany, proč nevyprovokovali třeba včas kampaň pro zrušení oněch pěti procent. Navíc hledání jakési správné politické morálky u malých stran je rovněž sentiment, který má jen velmi malé oprávnění. Máme dnes dvoje republikány, protože jedni se nedohodli s druhými, strany Naděje a Cesta změny byly ve společném lůně, ale ještě v něm se záhy rozpadly, Zelení mají za sebou nejasnou politickou minulost, a tak bychom pravděpodobně mihli pokračovat dále a nacházeli neokoukanosti, které máme tak dobře okoukané u těch velkých stran, protože jsou víc na očích.

Jestli platí někde naprosto nemilosrdně zákon nabídky a poptávky, pak je to v politice. Z velké politiky zmizely strany a staly se mimoparlamentními, protože po nich poklesla poptávka. Nabídka těch vznikajících musí být spojena s nějakým mocným impulsem, aby vůbec mohla být uplatněna; takový je život. A proto je potřeba podívat se pravdě do očí. Mimoparlamentním stranám mohou voliči dnes pomoci jedině v tom, že získají při dosažení jednoho a půl procenta hlasů státní dotaci a tím i naději na přežití do příštích voleb.

rse@rozhlas.cz