Proč jen vnitro?

Převedeno do obraznější řeči: každý dvanáctý zaměstnanec ministerstva vnitra spolupracoval, tím či oním způsobem, s StB.

Je to zjištění sice samotným ministrem vnitra Ivanem Langerem nepotvrzené, ale na druhou stranu ani nijak usilovně vyvracené. V tomto smyslu je to zjištění dosti zdrcující.

Ať se na to člověk podívá z jakéhokoli úhlu, estébácký rej na vnitru vypovídá o tom, jaké asi poměry na tomto nejvnitřnějším z ministerstev panují. Hned po revoluci mohli (ale nemuseli) být estébáci "proseti" (abych nepoužil výraz "eliminováni") při vnitřních bezpečnostních prověrkách. To se i mnohým přihodilo, leč přihodilo se jim i to, že vyhozeni dveřmi se později mohli vrátit příslovečným oknem, a buď se vyhnout lustračním prověrkám tím, že se zařadili na nekontrolovaná místa, nebo mohli též lustrační proces patřičně ve svůj prospěch ovlivnit.

Každý z těch způsobů je (z pohledu, řekněme, zákonů dbalé veřejnosti) odsouzeníhodný, z pohledu agentů jakékoli zpravodajské služby pak chvályhodný.

Každý z těch způsobů zároveň vyvolává, díky úspěšnému umístění bývalých exponentů tajné policie v ústřední státní instituci, rozhodně alespoň ve mně, protivné mrazení v zádech a žaludeční nevolnost. Neboť je-li na vnitru každý dvanáctý někdejším spolupracovníkem StB, jak to asi vypadá na méně "exponovaných" ministerstvech? A vadí to někomu? Nebo jsme prostě všichni - padni, kam lehni - vydáni napospas estébácké chobotnici, která je rozlehlejší, než mnohých z nás noční můry?

Klidně by to tak mohlo být. To, že ve vedoucích funkcích řady institucí pracují lidé, kteří by tam, ať už podle lustračního zákona, či snad (nedej Bože) podle nějaké běžné lidské morálky neměli vůbec co pohledávat, je veřejným tajemstvím. Politikům, kteří v téhle zemi nenesou jakýmsi mysticko - paranormálním způsobem za nic odpovědnost, to zjevně nevadí vůbec, jinak by se už něco dělo.

Úvaha může pokračovat následujícím směrem - je-li každý dvanáctý "vnitrák" bývalým "estébákem", budou na jiných ministerstvech poměry ještě horší; na dalších, nižších stupních státní správy jistě přiměřeně také o něco horší; špatné to bude v regionálních institucích; běsné na lokální úrovni. Strašné to bude v oblasti špičkového managementu, tedy v místech, kam nedosáhne lustrační zákon. Děsivé to bude v případech, kde se na propojeních ekonomicko - politické moci do sebe vpíjejí estébacké kádry s těmi "jen" bývalými nomenklaturními. Příšerné je to, že takto popsána, "chobotnice" zahrnuje (mým soukromým) odhadem tak sedmdesát až osmdesát procent veškeré činnosti ve všech možných oborech a odvětvích lidské činnosti v téhle zemi.

A ovládáno-li estébáky a jejich nomenklaturními nadřízenými prakticky téměř všechno, pokračuje ta katastrofická úvaha, není, vážení přátelé, už vůbec na co si, nějakých sedmnáct a půl roku po "něžné a sametové revoluci", stěžovat.

Nějaký ten rasista či hulvát ve vládě, to jsou nicotné bagately, které tvoří jen v podstatě předepsaný folklór sdělovacích prostředků.

Nějaká ta reforma, která "pomůže" všem s výjimkou čtyř miliónů zaměstnanců a zhruba tří miliónů seniorů a nějakých těch dětí a sociálně slabých, prosím vás, to je procházka růžovým sadem kypící demokracie a bujícího tržního hospodářství.

To pravé peklo je v lidech. V těch, které jsme neviděli "tehdy", a které nyní nechce vidět někam do propasti pokažených mezilidských vztahů řítící se rychlovlak domácí politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .