"Pro Evropu salonfähig..."

Hodně se v poslední době mluvilo i o tom, jaké předpoklady musejí našinci splňovat, mají-li v evropských orgánech uspět. Mají mít zkušenost s fungováním, raději však rovnou s řízením významné domácí instituce. Mají mít nikoli provinční, ale evropský rozhled. Řečeno jadrněji, nesmí jim sláma čouhat z bot. Mají mít obstojné ponětí o struktuře a fungování evropských institucí, vyznat se v nich a mít tam své kontakty. Mají být vzdělaní i jazykově, plynně mluvit aspoň dvěma, lépe třemi hlavními evropskými jazyky, a to tak, aby dovedli pochopit i sami vyjádřit jemnější významové odstíny.

Upřímně řečeno, toto jsou požadavky, jimž vysoce převážná většina našich veřejných činitelů nemůže vyhovět. Plných 40 let jsme byli od evropského Západu izolováni, přičemž u nás fungovala tato uzávěra hermetičtěji než třeba v Polsku nebo Maďarsku. Nemohli jsme posílat své děti do jinojazyčných prostředí "na veksl" jako naši dávnější předkové. Naši mladí nemohli pobýt pár semestrů v Oxfordu, v Heidelberku nebo na Sorbonně (pokud se vůbec dostali na vysokou). Nehledě k tomu, že jsme se vzdělanostní úrovní západní Evropy už dávno ztratili krok. Ti mladší už nevědí, ale starší si možná vzpomenou, že na toto nemilé manko upozorňovali Ludvík Vaculík, Milan Kundera a jiní už v roce 1968, kdy se to krátký čas smělo.

Nezbývá tedy, než si uvědomit - a smířit se s tím -, že dnes začínáme, jak se říká, "od piky". V polistopadové době stačili mnozí mladí lidé nasbírat významné životní zkušenosti v západní Evropě i v zámoří, řada z nich tam dokonce nějaký čas studovala a studuje, ale není jisto, zda se hodlají po návratu domů uplatnit ve veřejném životě. Nejsem si jist, koho vůbec zajímá, s jakými pocity se odtud vracejí. A vůbec nevím, jaké kvality je péče, kterou věnují politické strany svým juniorům, svému dorostu. Právě tak nevím, jaký zájem má široká veřejnost o to, aby měla svou vzdělanou elitu, ale nedělám si žádné iluze.

Nepokládám ten stav za utěšený, a proto by nikoho nemělo pobouřit, označím-li ho slovy jako nepřipravenost, zaostalost. Tato skutečnost zraňuje naši potřebu prestiže, ale může mít i neblahé důsledky politické.

Našim předkům trvalo století, než se z Čechů, národa podkoních a pokojských, jak se o nás říkalo, stal slušný západoevropský průměr. Stalo se na přelomu 19. a 20. století u příležitosti výstavy našich tehdejších výtvarníků: jistý kritik, už nevím, zda Němec nebo Francouz, byl mile překvapen naším "dobrým evropanstvím", jak napsal. Zní to příjemně, ale bylo to po sto letech usilovné práce.

Proč to říkám? Lze si totiž představit, že bez obdobného úsilí, úsilí víceméně celonárodního, se staneme evropskou zemí druhé jakostní třídy. - To není všechno. Lze si představit i to, že naše zraňovaná potřeba sebevědomí a prestiže v nás vyvolá pocit zneuznání a vzdoru a že se staneme jakýmisi "potížisty Evropy". To není dobrá představa.