Přinese výsledek francouzského referenda krizi EU?

Tuto otázku si nyní klade mnoho analytiků evropské politické scény. A někteří na ni už nyní odpovídají kladně. To se může zdát trochu předčasné, ale jisté je, že v této chvíli nejen francouzští, ale i všichni ostatní evropští politikové jsou nuceni přemýšlet o tom, jak nejlépe reagovat na rozhodnutí jasné většiny Francouzů, která včera řekla NE evropské ústavní smlouvě.

Eurospektici se domnívají, že výsledek francouzského referenda znamená také konec jednoho ze základních cílů, jehož chtěla tato euroústava dosáhnout - totiž přiblížení unie evropské veřejnosti. Ale obecně se též uznává, že záporný výsledek ovlivnila ještě řada faktorů, které s tímto textem nemají celkem nic společného.

Na prvním místě je to jistě nespokojenost většiny francouzské veřejnosti se současnou vládou prezidenta Jacquesa Chiraca. Ačkoli sám prezident Chirac ještě těsně před referendem výslovně vyzýval Francouze, aby text euroústavy s popularitou jeho současné vlády nespojovali, mnohdy tomu tak určitě bylo.

Snad ještě důležitějším faktorem proti euroústavě - který také vyplynul hlavně z nejasných představ a nepochopení, jak je tomu skutečnosti - se v nynějším francouzském referendum stal názor, který nakonec asi dominoval ve veřejnosti, že totiž euroústava zavede jakýsi "anglo-saský" způsob řízení hospodářství - tedy přibližně systém, jenž prakticky funguje třeba ve Spojených státech amerických. Takovou změnu, která by zlikvidovala dosavadní "sociální model", si ovšem Francouzi rozhodně nepřejí.

V této souvislosti je ale pro pořádek třeba podotknout, že celá západní Evropa stojí před problémem, jak uspořádat ekonomický systém: aby byly pokud možno zachovány dosavadní sociální výhody, na něž si Evropané už zvykli, ale aby se taky zvýšila produktivita a konkurence-schopnost evropských firem.

Před několika lety si dokonce evropští politikové vytkli (pro nás skoro směšný) cíl - ekonomicky "dohnat a předehnat" Spojené státy americké. U nás vyvolává takový cíl spíš úsměv, neboť si dobře vzpomínáme na stejný požadavek někdejšího sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova z počátku 60. let. Dnešní západoevropští politikové ovšem tehdejší komunistickou propagandu nepoznali (tak dobře jako my) tak říkajíc na vlastní kůži a mohou proto o takové politice hovořit s vážnou tváří.

Po našich zkušenostech s Chruščovem nás ani nemohlo překvapit, že i západoevropané začali v poslední době od tohoto cíle ustupovat a nedávno i někteří představitelé EU přiznali, že to byl omyl.

To ale nic nemění na skutečnosti, že Evropa se nutně potřebuje ekonomicky reformovat, nemá-li zaostávat za ostatním světem. A taková reforma nemůže nikdy být bezbolestná.

Předchozí výčet faktorů, které negativně ovlivnily výsledek francouzského referenda o euroústavě, by nebyl úplný, kdybychom nezmínili ještě aspoň dva: obavy z přijetí Turecka do EU a převládající dojem, že Francie v rozšířené Evropě už nebude hrát tak důležitou úlohu jako dosud.

Francouzský patriotismus či nacionalismus a odpor vůči vnějšímu světu se spojily s nechutí něco měnit a vydat se tak trochu "do neznáma". Stávající sociální zabezpečení převážilo nad nejistotou většího volného trhu. To se ale všechno ještě může změnit.

Eurooptimisté proto právem považují výsledek francouzského referenda za nešťastný - a ještě donedávna nečekaný. Ale není to zase žádná tragédie, Evropa pokračuje dál svou cestou a bude sama postupovat tempem, jaké si zvolí. Tak jako nemá smysl stanovovat si "nereálný" cíl - typu "dohnat a předehnat" USA - tak také asi nelze (uměle) evropskou integraci urychlovat. Ta už probíhá i bez našeho přičinění - stačí se podívat, jak rychle se Evropa mění.

A tak si dovolím tvrdit, že žádná krize nenastává - pouze je nutné přehodnotit některé patrně mylné předpoklady příštího evropského vývoje. A řešení, které nakonec vzejde z jednání evropských politiků, bude muset být realističtější a bude pak z tohoto důvodu i lepší.