Přímá volba prezidenta

Zajisté, je v tom odmítnutí přímé volby prezidenta (jako vždy) trochu logiky, špetka selského rozumu, hodně politikaření a je to celé - skoro o ničem. Když začnu od konce - o skoro ničem je to z toho důvodu, že politika, jako vnitřní hnací mechanismus tzv. "státu", je oborem či disciplínou jako by oddělenou od běžných, bytostnějších potřeb občanstva. Všechny možné sliby, které občanům daly všechny možné polistopadové politické garnitury (a že se věru nijak mnoho za těch patnáct let neproměnily), zůstaly přinejlepším čtvrt-naplněny.

Prezident a jeho úřad do politiky patří, a zda je schopen tzv. vládnout tak, aby se to líbilo i lidu, je věru obtížné...

Přímou volbu prezidenta, tedy jeho oddělení od jisté závislosti na přízni stran, které zde rozhodují o všem, navrhoval už kde kdo. Zatím se nepodařilo najít, jak se říká, napříč politickým spektrem shodu na způsobu, jakým by ona přímá volba měla vypadat.

Zda by to například mělo být něco na způsob volby české Superstar - kde, jak známo, nevyhrává ten nejlepší, nýbrž ten, pro koho si umačká co nejvíc lidí co nejvíc prstíků na tlačítcích mobilních telefonů...

Nebo, zda by to měla být komplikovanější, řekněme nejméně dvoukolová volba, která by umožnila vyřadit ze závodu o Pražský hrad ty největší exoty. Přímou volbu už v minulosti navrhovala jak ODS, tak i sociální demokraté za vlády Vladimíra Špidly. Nejnověji odmítnutý návrh byl z dílny koaličních poslanců někdy z konce roku 2002.

Trocha logiky v tom odmítnutí přímé volby je, podle mého, v tom, že zásahy do Ústavy jsou vždy ošemetná věc, která díky působení známého zákona "nechtěného účinku", může vyvolat takovou strukturální změnu, která se projeví (v působnosti a účinku) na jiném místě, či při jiné příležitosti. Jinými slovy - je nelehké jen tak změnit způsob volby prezidenta, aniž by přitom nebylo nutné provést i další úpravy základního zákona tak, aby nedocházelo k nepříjemným kolizím v základním zákoně i v jeho dopadech.

Trocha selského rozumu v tomto rozhodnutí je založena na skutečnosti, že jedna z nejméně pro veřejnost důvěryhodných institucí si přece nesebere jednu ze svých pravomocí. A ta podstatná část - ono politikaření - na tuhle selsky rozumnou argumentaci jen navazuje.

Je přece jasné, že Parlament nevolí prezidenta pro lidi, nýbrž pro sebe! Podobně jako jsou občané rukojmími svých poslanců a senátorů, a nikoli naopak, jak to bylo původně (tedy historicky) míněno, je prezident analogicky do jisté míry zajatcem politických sil, které ho do úřadu dostaly. Zní to jistě hrozně, ale říká se tomu "parlamentní demokracie", takže se s tím nedá moc polemizovat.

Že je to rozhodnutí o nepřijetí přímé volby prezidenta skoro o ničem odvozuji také od poměrně omezených výkonných mocí, které u nás v současnosti hlavě státu přísluší.

S přímou volbou by se nejspíš pojily i změny v tomto statutu, spíše ve směru jejich rozšíření. Zda by to bylo ku prospěchu celku, tedy státu a jeho občanů, si vzhledem k vývoji vztahů mezi jednotlivými ústavními pilíři v posledních patnácti letech, jakož i s přihlédnutím k momentální situaci, netroufám odhadnout.

S přímou volbou prezidenta to tedy nejnověji nedopadlo, co se přání občanů týče, nijak dobře. Nicméně dobrá zpráva z poslanecké sněmovny přece jenom přišla. Obchody s prodejní plochou nad 200 metrů čtverečních nebudou muset, jak navrhovala část sociálně demokratických a komunistických poslanců, omezovat otevírací dobu. To znamená, že i nadále si bude moci občan pro svůj oblíbený rohlík zajet do supermarketu třeba ve dvě v noci. A to si veřejnost přeje...